RETRO ČTVRTEK: Amy West

V tomto díle Throwback Thursday si Sarah Day povídá s Amy West, která včera večer zazářila v premiéře muzikálu Hairspray v London Coliseum.

Jaké bylo tvoje úplně první dětské představení a co tě vlastně přivedlo k divadlu?

Jako dítě jsem profesionálně nehrála. Od tří let jsem ale každé dva roky vystupovala se svou místní taneční školou. K divadlu mě přivedla čistě láska k němu. Moje znalosti muzikálů tehdy nebyly nic moc, ale zbožňovala jsem staré filmy s Genem Kellym a Fredem Astairem. Tancování mě hrozně bavilo a vždycky mi říkali, abych si vybrala práci, která mě bude dělat šťastnou – pak totiž člověk nemá pocit, že vůbec pracuje.

Gratulujeme k roli v ‚Hairspray‘! Pověz nám něco o tomhle kuse, o konkurzu, zkouškách a o tom, jaké to bylo pracovat uprostřed pandemie.

Děkuju! Konkurzy proběhly už v roce 2019. Tehdy jsem byla v Cardiffu s muzikálem Annie. Vstávala jsem v pět ráno na první vlak, odjela konkurz a pak běžela zpátky na večerní představení, takže upřímně, mám to všechno trochu v mlze. První kolo byl tanec na ‚The Nicest Kids In Town‘ a pak zpěv. Druhé kolo další taneční prověrka na ‚You Can't Stop The Beat‘ a zase zpěv. Finále už bylo o tanci a konkrétním materiálu. Šlo to rychle a hladce. Stihli jsme dva dny zkoušek a pak přišel lockdown! Bylo to šílené. Naštěstí jsme si hned založili skupinu na WhatsAppu, takže jsme jako soubor zůstali v kontaktu, což bylo hrozně fajn.

Jak se obvykle vžíváš do své role před představením? 

Tím, že dělám swing (záskok za více rolí), na nějakou dlouhou přípravu většinou není čas. Snažím se si to hlavně užít, protože když už jdu na scénu, je to rovnou před platícím divákem. Pokud mám být upřímná, jde hlavně o přípravu na tu konkrétní roli, kterou mám zrovna ten večer zastoupit – projít si aranže, harmonie a prostě si to užít, co to jde.

Proč je pro tebe divadlo důležité? Divadlo je únik. Hlavně v posledním roce ho lidé potřebovali víc než kdy jindy… teď, když se divadla vrací, si myslím, že ho lidé potřebují víc, než si uvědomují. Možnost nechat se přenést někam jinam a užít si dvě hodiny bez starostí a stresu. Navíc u kousku jako Hairspray, který se dotýká aktuálních témat (jako je hnutí Black Lives Matter), je to o to silnější. Je to show plná naděje, čistého nadšení a přijetí. V divadelním prostředí se čím dál víc mluví o potřebě větší diverzity v obsazení i v tvůrčích týmech. Co to znamená pro tebe? Cítíš v branži pozitivní změnu, nebo nás čeká ještě dlouhá cesta?

Dřív jsem neměla pocit, že by před námi byla nějaká extra dlouhá cesta. Mám ale štěstí, že jsem součástí neuvěřitelně rozmanitého souboru, který se nebojí o těchto věcech mluvit a vzdělávat lidi jako jsem já. Od svých kolegů jsem se toho už tolik naučila! Je to úžasná parta a cítím se vděčná. Zároveň mi to ale otevřelo oči a uvědomila jsem si, že jako obor máme před sebou ještě kus práce. Ano, pomaličku to otesáváme a věci se hýbou, ale cesta je to ještě dlouhá.

Jak jsi si udržovala kreativitu během lockdownu?

Měla jsem to štěstí, že jsem mohla učit na několika skvělých školách, přes Zoom i osobně. To mě drželo nad vodou. Taky jsem se vrátila k malování a kreslení, což bylo skvělé osvěžení.

Pověz nám nějakou svou nejoblíbenější nebo nejvtipnější historku z jeviště?

Těch je strašně moc! Nejlepší vzpomínka je, když jsem dělala asistentku režie u Annie. To byl můj sen a to, že mi Nick Winston a David Ian dali takovou důvěru, je něco, čeho si budu vždycky vážit. Premiéra byla hodně emotivní a byla jsem na nás pyšná. A nejvtipnější… no panejo, je jich fakt mrak. Tolikrát jsem se na scéně „vysekala“, že už to ani nepočítám.

Které tři věci u tebe v šatně vždycky najdeme? Třeba talismany, věci co ti pomáhají na scéně, modré lentilky…

Ooo, plátýnkové pleťové masky. Ty miluju. Hlavně jako swing na ně máte spoustu času. Pak zápisník… jsem v tomhle stará škola a radši si věci píšu na papír. A svůj vytahaný svetr ze Zary… je už dost jetý, ale v divadle v něm prakticky bydlím.

Kdyby byl tvůj život divadelní hra, jak by se jmenovala a proč?

To je těžké. Hm… asi by to musela být nějaká klasická hláška z Essexu. Pořád si dělám legraci ze svého přízvuku, ale na své kořeny jsem hrdá, takže asi něco jako „Shut Up“ nebo „Oh my Christ“ (smích).

Pro nové herce, kteří právě dokončili školu, to byl velmi náročný rok. Co bys čerstvým absolventům poradila?

Nesrovnávejte se s ostatními. Jděte svou vlastní cestou. Soustřeďte se jen na sebe. A chovejte se k ostatním tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám – v téhle branži se to sakra vyplatí. Ale hlavu vzhůru… vaše chvíle přijde.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA HAIRSPRAY V LONDÝNĚ