RECENZE: A Lesson From Auschwitz, studio Time and Leisure ve Wimbledonu ✭✭✭✭✭

Sophie Adnitt recenzuje hru Jamese Hylanda „Poučení z Osvětimi“ v divadle Time and Leisure Studio ve Wimbledonu.

Poučení z Osvětimi (A Lesson From Auschwitz)

Time and Leisure Studio, Wimbledon

Pět hvězdiček

Šedesátiminutový monolog plný nenávisti, podaný jako přednáška pro důstojníky SS v Osvětimi, ohlašující zahájení „konečného řešení“ – představení Poučení z Osvětimi rozhodně není od samého začátku lehkou podívanou. Už při příchodu diváků do sálu stojí na pódiu vězeň (Michael Shon), shrbený vyčerpáním a s krvácejícím nosem. Působí dojmem, že pouhé stání ho stojí nepředstavitelné úsilí; občas se zakymácí, jako by měl každou chvíli zkolabovat, a tvoří tak mrazivý obraz. Na začátku hry se k němu připojí řečník večera: Rudolf Höss, velitel Osvětimi (James Hyland, který hru také napsal, režíroval a produkoval).

Höss nás vítá a oslovuje nás jako své spolubojovníky. Jeho postava nese hlavní tíhu dialogů, přičemž většina je směřována přímo do publika způsobem, který je konfrontační a v divákovi vyvolává nepříjemný pocit spoluviny. Hössovo „poučení“ tvoří série nenávistných antisemitských manter, demonstrovaných na brutálním ponižování a týrání židovského vězně Abrahama Könisberga, kterému se nedávno nepodařil útěk. Tato hra je temná, znepokojivá a obtížně stravitelná. Nicméně jako divadelní kus exceluje prakticky v každém ohledu.

Tvůrci, kteří zastávají více rolí najednou, mívají sklon být ke své práci přehnaně shovívaví, to však není případ Hylanda. Ten se zhostil hereckého výkonu i režie s potřebnou profesionalitou a dovedností. Od samého začátku působí jako hrozivá a fyzicky dominantní postava; Hössovy hrůzné názory přednáší s neochvějným přesvědčením a stylem zkušeného řečníka. Ačkoliv má Shon mnohem méně textu, jeho fyzické herectví je brilantní, i když drásavé – Könisbergova bolest a vyčerpání z něj přímo vyzařují. V jeho několika málo replikách je každé slovo vybojované, a když se v jednu chvíli pokouší postavit na nohy, třese se námahou. Navzdory Hössově teatrálnosti a Könisbergovým výkřikům agonie představení naštěstí nikdy nesklouzne k lacinému melodramatu. Naopak, oba jsou natolik přesvědčiví, že při scéně bičování jsem byl na pokraji toho, abych na Hösse zakřičel, ať přestane.

Nečekaný zvrat v ději je připraven tak nenápadně a vypointován tak zdrcujícím způsobem, že ve vteřině, kdy si diváci uvědomí, o co jde, vrhne zcela nové světlo na vše, co se doposud odehrálo. Ve výsledku jde o dva herce, stůl a pár rekvizit, přesto je kvalita díla taková, že by mělo sloužit jako příklad toho, čeho lze dosáhnout s minimálními prostředky. Především je ale Poučení z Osvětimi silným ohlédnutím za tím, jak děsivě daleko může zajít ideologie. Skutečnost, že se děj odehrává v reálném čase, spolu s Hössovou neochvějnou vírou v to, co dělá, kdy se snaží rozumově zdůvodnit naprostou irrationalitu, činí tento kus ještě intenzivnějším. Publikum odchází otřesené a mlčenlivé. Vzhledem k tématu a obsahu, stejně jako k momentům, na které se v této hře opravdu nelze dívat, se může zdát nevhodné Poučení z Osvětimi chválit – avšak z hlediska stavby, provedení, umu a jako šokující připomínka nejtemnějších okamžiků lidstva jde o výjimečné dílo a zásadní varování, že nic podobného se už nikdy nesmí opakovat.

ZJISTĚTE VÍCE O HŘE POUČENÍ Z OSVĚTIMI