RECENZE: Fame, New Victoria Theatre ve Wokingu ✭✭✭✭

Douglas Mayo recenzuje muzikál Fame (Sláva), který se v rámci svého britského turné aktuálně uvádí v New Victoria Theatre ve Wokingu.

Obsazení muzikálu Fame. Foto: Tristram Kenton Fame

New Victoria Theatre (britské turné)

1. října 2018

4 hvězdičky

Rozpis turné

V současné době jsme doslova zaplaveni divadelními muzikály založenými na filmech. Zdá se, že každé velké filmové studio i divadelní producent přišli na to, že populární filmový název pomáhá snižovat riziko – divákům nabídnete příběh, který znají, pod značkou, které věří, že jim v divadle zajistí fajn večer. Některé jsou v podstatě jen doslovnou kopií originálu, jako Hříšný tanec, jiné využívají populární filmové písně doplněné o nový materiál, aby verze pro jeviště získala na dramatičnosti (např. Footloose), zatímco kousky jako Fame začínají s čistým štítem a staví na základním konceptu s novým scénářem i hudbou.

Fame, odehrávající se na legendární newyorské High School of Performing Arts (nebo prostě „PA“, jak se škole láskyplně přezdívá), mapuje životy a zkušenosti nejen studentů, ale i učitelů této ikonické instituce. Snaha zachytit vrcholy i pády této cesty je náročná už ve filmu, ale jevištní adaptace s sebou nese další obrovské výzvy.

Jose Fernandez napsal scénář, který je svým pojetím velmi „filmový“. Je nesmírně hektický a epizodický, v prvním dějství až příliš. Postavy se na scéně jen mihnou a na jakýkoli vývoj charakterů se rezignuje. Druhé dějství už není takovým vírem událostí a dává několika hlavním postavám prostor se nadechnout a publiku šanci si k nim vytvořit vztah – přichází to však příliš málo a příliš pozdě. Výsledkem je, že scénář nikdy nepřekročí stín řady stereotypů: negramotný tanečník, zpěvačka na drogách, frustrovaná učitelka. Postavy, které by mohly být propracované a plastické, takové bohužel nejsou.

Nepomáhají tomu ani písně Steva Margoshese (hudba) a Jacquese Levyho (texty), které jsou převážně nevýrazné a banální. Najde se pár čísel, která téměř naplní očekávání – Let's Play A Love Scene, Think of Meryl Streep, In L.A, These are My Children a Bring On Tomorrow k nim patří. Skutečný dopad má ale až titulní píseň z filmu použitá v energickém přídavku.

Viděl jsem už několik inscenací Fame a ta v režii Nicka Winstona je bezpochyby tou nejlepší. Na jednoduché scéně Morgana Large, které dominují obří portréty, se pozornost soustředí přímo na talent bez zbytečných kudrlinek, a to se náramně vyplácí. Winstonova režie i choreografie jsou vybroušené a přehledné; činoherní scény plynule přecházejí v hudbu a tanec, představení nikdy neztrácí tempo a dovoluje neuvěřitelnému obsazení předvést to nejlepší.

Mica Paris se role starostlivé, leč frustrované ředitelky Shermanové zhostila s naprostým přehledem. Její realistický pohled na zábavní průmysl je něčím, co by se možná mělo více vštěpovat mladým nadějím, které díky televizním talentovým soutěžím věří, že sláva je na dosah ruky každému. Její drsná slupka ustupuje pečující osobnosti a Paris si publikum podmanila neuvěřitelným podáním These Are My Children. Tato scéna, v níž se nikam nespěchá a která je dotažená k dokonalosti, je bez debat vrcholem celé produkce.

Keith Jack (Nick) a Jorgie Porter (Iris) představují dva cílevědomé studenty z ročníku. On usiluje o hereckou kariéru poté, co se v branži pohyboval spíše povrchně už od dětství; ona si chce vybojovat místo v tanečním světě. Oba si uvědomují výzvy, které je čekají. Porter předvádí své značné taneční dovednosti, zatímco Jack s přehledem potvrzuje své kvality pro hlavní role. Tady rozhodně nešlo o žádný marketingový tah v obsazování hvězd bez talentu.

Nesmírně nadaný ansámbl Fame podává skvělé výkony. Schlomo v podání Simona Anthonyho mohl být jen další „nerd“, ale on ho udělal zajímavým a je skutečným jasným bodem inscenace. Stephanie Rojas jako Carmen je syrová a její velké sólo v druhém dějství publikum doslova ohromí, přičemž skvěle zvládnuté dramatické momenty jen umocňují emocionální dopad tohoto varovného příběhu. Tyrone Jamala Kanea Crawforda do toho dává 110 %, předvádí úžasná taneční čísla a v činoherních pasážích vykazuje dostatek citu na to, aby vám na této charismatické postavě skutečně záleželo.

V branži se mluví o „triple threats“ (umělcích, kteří skvěle zpívají, tančí i hrají), ale někteří z těchto herců k tomu přidávají i hru na nástroje přímo na jevišti, což je impozantní. V tomto ohledu vynikají Alexander Zane, Louisa Beadel a Tom Mussel, jejichž muzikantství dodává potřebný charakter občas nevýrazné orchestraci. Tanečním momentům na scéně dodává šmrnc sehraný pohyb a akrobacie Morgana Jacksona.

Turné s show jako Fame musí být náročný úkol – neustálé stěhování z místa na místo, svícení a ladění technických aspektů pro každý sál je nekonečná práce. Vzhledem k tomu, že včerejšek byl první nocí v novém divadle, doufám, že se zvuk v průběhu týdne zlepší. Design Bena Harrisona působil místy nečitelně, chvílemi připomínal velký stadion s ohlušující ozvěnou a jindy zase vokály zanikaly v doprovodu kapely.

V konečném důsledku je Fame zárukou kvalitního divadelního večera, ale vděčí za to především fenomenálnímu obsazení a schopnostem režiséra a choreografa Nicka Winstona. Právě úroveň talentu na jevišti brání tomu, aby show zapadla do průměru. Autoři muzikálu dali tomuto nadanému obsazení šanci ukázat, že skutečný kumšt dokáže pozvednout i průměrné dílo nad jeho šedivost.

ROZPIS BRITSKÉHO TURNÉ FAME

Foto: Tristram Kenton