RECENZE: Fathers and Sons (Otcové a děti), Donmar Warehouse ✭✭✭

Joshua James & Seth Numrich. Foto: Johan Persson Otcové a děti Donmar Warehouse 25. července 2014 3 hvězdy

V prvním dějství divadelní adaptace Turgeněvova románu Otcové a děti z pera Briana Friela, kterou právě uvádí londýnská scéna Donmar Warehouse, nastane moment, kdy popudlivá a rozkošně potrhlá princezna Olga vypráví historku o tom, jak její otec „krotil“ koně tím, že je mlátil páčidlem do hlavy. Susan Engel v roli Olgy podává delikátní výkon a svým přednesem se stará o to, aby se publikum smálo a aby se skutečná hrůza toho příběhu tak trochu zamlžila.

A to v kostce vystihuje hlavní problém Frielovy adaptace.

Na konci představení má člověk pocit, jako by ho sami praštili tím páčidlem – tak upracované (a otřepané) je zpracování některých ústředních témat. Jistě, cestou nechybí humor ani pletichy, ale podstata Turgeněvova slavného románu se v tom všem jaksi vytrácí. Frielovy zásahy do děje tomu v tomto ohledu také dvakrát nepomáhají.

Román je ve své podstatě sondou do tehdejšího Ruska, která podrobně zkoumá otázky společenských tříd, změn probíhajících v polovině 19. století, střet tradice se západními vlivy a revolučním duchem, a také sílu lásky. Je to detailní studie dvou mužů, kteří se oba hlásí k nihilismu, ale každý pochází z jiného prostředí: Arkadij z liberálně demokratické domácnosti a Bazarov z tradiční pravoslavné rodiny.

V románu oba tvrdí, že jsou proti lásce, protože vyznávají nihilismus – doktrínu, která (v podstatě) nevěří v nic. Bazarov nihilismu věří absolutně a domnívá se, že bude velkým a významným mužem díky svému přesvědčení a činům (které ovšem nejsou nikdy specifikovány). Arkadij je spíše následovníkem, a to hlavně díky strhujícímu magnetismu svého přítele a jeho vášni pro věc.

Společně přijíždějí do Arkadijova domova, kde k Bazarovovi pocítí hlubokou nechuť Arkadijův strýc, a to kvůli jeho postojům a drzé neomalenosti. Ve snaze pomoci Bazarovovi strýce pochopit, mu Arkadij vypráví, jak strýc ztratil životní lásku a co to s ním udělalo. Bazarov se mu vysměje s tím, že to byl blázen, když se nechal láskou zničit.

Jenže pak se sám Bazarov nekontrolovaně zamiluje do bohaté mladé vdovy Anny. Nemůže si pomoci. Vyzná jí lásku a ona ho odmítne.

Poněkud sklíčený a roztržitý cestuje s Arkadijem na návštěvu ke své rodině, ale chová se k nim odtažitě, protože ho trápí Annino odmítnutí. Vrací se zpět k Arkadijově rodině a nevyhnutelně dojde k dalšímu střetu mezi Bazarovem a strýcem Pavlem. Tentokrát je však příčinou polibek mezi Bazarovem a Feničkou, služebnou, která se stala milenkou a matkou nevlastního bratra Arkadije.

Bazarov ji políbí z okamžitého rozmaru, ve snaze ujistit se, že žádná láska neexistuje. Pavel Feničku zbožňuje a vyzve toho drzouna na souboj. Pavel však mine a Bazarov ho zraní.

Bazarov odchází z Arkadijova domu a vrací se do vesnice ke svým rodičům. Arkadij se mezitím zamiloval do Anniny sestry Káti a rozhodne se s ní oženit. Bazarov, stále rozrušený svými city k Anně, udělá chybu při pitvě oběti tyfu a smrtelně se nakazí. Před smrtí požádá Annu o návštěvu a ona přijede. Požádá ji o polibek a ona ho políbí. Poté Bazarov umírá.

Arkadij se ožení s Káťou a převezme otcovo panství. Pavel odchází do Německa žít tichý, ušlechtilý život; nakonec vlastně zvítězil. Jeho láska ho provázela životem, i když byla ztracená. Bazarovova vášeň pro Annu, něco, o čem si myslel, že nemůže existovat, ho zničí. Arkadij opouští nihilismus a přijímá lásku.

Ale to je román.

Frielova verze se vydává mnoha odlišnými cestami. Bazarov zde umírá hrdinsky, protože se nakazí tyfem při nekonečné práci s nemocnými vesničany. Anna k Bazarovovi přispěchá, ale už s ním nepromluví, protože je příliš blízko smrti. Myslí si, že udělala chybu, která mohla obohatit její život a zachránit ten jeho. Pavel je v souboji lehce zraněn, ale vlastně omylem, protože Bazarovovi zbraň sama vystřelila. Anna Bazarova odmítne až po jeho návštěvě u rodičů a jeho podivné chování k nim tak nemá skutečný základ. Polibek s Feničkou následuje bezprostředně po Annině odmítnutí. Arkadij se o Káťu příliš nezajímá, ale přesto se s ní ožení.

Žádná z těchto změn nic nevylepšuje; většina z nich činí postavy hůře pochopitelnými a posouvá kus dál od Turgeněvova mistrovského díla a mnohem blíže k laciné tragédii. Působí to jako čtvrtrotý pseudo-Čechov.

Je to herectví, co celou věc zachraňuje. Tedy, většinou.

Seth Numrich je v roli drzého, sebevědomého a prchlivého Bazarova vynikající. Má skutečné jevištní charisma a dodává energii každé scéně, v níž se objeví. Nejlepší je v dialozích s Timem McMullenem, jehož pojetí Pavla jako „figuríny z výlohy krejčovství“ je naprosto přesné, a ve scénách s Elaine Cassidy jako s okouzlující, čipernou a energickou Annou.

Je snadné pochopit, proč k němu Arkadij vzhlíží a proč mu rozkošná služebná Duňaša (skvělý komický výstup Siobhan McSweeney) chce líbat nohy. Numrich zvládá obtížnou roli, kterou adaptace ještě více zkomplikovala, lépe, než by si text zasloužil. I přes Bazarovovu úsečnost a pomýlenou víru v sebe sama mu Numrich dodává styl, takže jeho smrt je v závěru velmi dojemná.

Karl Johnson je velmi dobrý jako Bazarovův otec, venkovský lékař, který svému synovi nerozumí, ale přesto ho zbožňuje. Anthony Calf je sice občas zbytečně hlučný, ale vykresluje jasný portrét Arkadijova otce, muže lapeného mezi svým bratrem a milenkou, který si dělá starosti, co si o něm pomyslí syn.

Většina emocionální váhy hry však leží na bedrech Arkadije – a Joshua James na tento úkol prostě nestačí. Je to vskutku zvláštní výkon, kterému chybí celistvost. Chvílemi je těžké poznat, zda miluje Bazarova nebo Káťu, a v jeho těkavém, mrzutém a nevyrovnaném podání není cítit žádný vývoj postavy.

Caoilfhionn Dunne je jako Fenička, služebná, která dala Arkadijovi nevlastního bratra, docela hrozná. Po celou dobu je téměř neslyšitelná, svou roli hraje plošeji než placku roti a je téměř nemožné pochopit, proč se o ni kdokoli zajímá, ať už jako o milenku nebo přítelkyni. Slovo „nudná“ na její popis ani nestačí.

Zato se dočkáme skvělé práce od vždy spolehlivého Davida Fieldera a Phoebe Sparrow je jako Káťa velmi milá.

Režie se ujala Lyndsey Turner. Scéna Roba Howella vypadá na první pohled velmi působivě – samé dřevěné latě, plošiny a rustikální nábytek. Jak se ale hra odvíjí, ukazuje se, že scéna je jen „chytrá“; nijak nepomáhá vykreslit místa, kde se děj odehrává, a naopak způsobuje, že různá prostředí splývají v jedno, takže markantní rozdíly jasné z románu zcela zanikají.

Změny scén jsou provedeny stylově, osvětlení (James Farncombe) a kostýmy jsou zdařilé. Alex Baranowski navíc přispěl působivou hudbou.

Nakonec je to ale zklamání.

Kdysi běžel v televizi seriál Sons and Daughters (Synové a dcery) a tato produkce Otců a dětí připomínala spíše historické epizody této mýdlové opery než hloubavou adaptaci Turgeněva.