RECENZE: Muzikál Fiver, komorní scéna Crazy Coqs v Brasserii Zédel ✭✭✭✭

Fiver

Crazy Coqs v Brasserie Zedel

26. listopadu 2017

Čtyři hvězdičky

Více informací

Kabaret Crazy Coqs pokračuje ve svém průkopnickém tažení na poli nového hudebního divadla a uvádí naprosto úchvatnou partituru z pera Alexe Jamese Ellisona a Toma Leese, kteří jsou podepsáni pod libretem, hudbou i texty. Oba jsou sice mladí, ale již uznávaní tvůrci a tato jejich vzrušující spolupráce nabízí mnoho důvodů k návštěvě. „Pětka“ (fiver) v názvu je oním „MacGuffinem“ propojujícím tucet předávek, kdy bankovka putuje od jedné postavy ke druhé – podobným způsobem jako „objetí“ ve hře „Rej“ (La Ronde) – a mapuje tak svou epizodní cestu současným Londýnem. Možná, že obyčejná pětilibrovka nemá takové dramatické kouzlo jako třeba syfilis a příběh by nás nejspíš strhl víc, kdyby v něm šlo o víc, ale jako hybatel děje funguje spolehlivě. Radost, kterou cestou zažíváme, je nesmírně podmanivá a bohatě vystačí na hodinu a kousek hrací stopáže představení.

V rámci nedávného krátkého uvádění zahájil show charismatický nováček v oboru Joe Kerry. Jeho okamžitě nakažlivé a rytmické podání písně „Change is bringing me down“ (libreto je prošpikováno vtipnými slovními hříčkami s tématem peněz) zajistilo skvělý start, podpořený i výbornými doprovodnými vokály zbývajících tří členů souboru. Kerry hrál na kytaru, zatímco sám Lees u piana vedl zručné hudební těleso sestávající z houslí, violoncella a bicích v sérii svých vlastních skvělých aranží. Jordan Murphy, který se zhostil role režiséra i producenta, odvedl kus práce při otevření centrálního prostoru sálu, což umožnilo hrát představení v kontaktnějším uspořádání. Bude velmi zajímavé sledovat, co předvede v dalších třech mini-muzikálech, jejichž uvedení je zde v plánu v nadcházejícím roce.

Po úvodním čísle se taktovky u baru chopili Jodie Steele a Daniel Buckley. Steele se statečně popasovala s hutným textem písně „I'm Disconnected“ – jehož srozumitelnost v dozvuku této místnosti nebyla úplně snadná – zatímco Buckley měl o poznání lehčí úlohu s živým blues „Let today be the day“, v němž mohl naplno prodat svůj lehký tenor. V jeho případě byla i příznivější zvuková technika, neboť produkce využívala nazvučení.

Dojemný tón patosu přineslo další číslo „Every Year“, ve kterém se děj stočil k vážnějšímu tématu pokládání květin na hrob milovaného přítele. Nálada však netrvala dlouho; rázně ji vystřídala Steele se svým skvělým „At the end of the day“ a Sabrina Aloueche v písni „Freedom“, která dostala skvělou příležitost předvést svůj sametově medový mezzosoprán. Jako kontrast působily folkově laděné miniatury v „This guy“, které byly velkou zábavou, a následně jsme si mohli užít hravost titulní písně ve stylu Lily Allen v podání paní Steele, které tento poloha vyloženě sedla. Po další mluvené mezihře přišla romantická „I want to hear it from you“, která byla svěží a jemná zároveň, než jsme vtrhli do finále příběhu s mistrovskou scénou „I'm over you“. A nakonec se ke slovu opět dostal Kerry, aby celé představení – pro tentokrát – uzavřel.

Mám však pocit, že ne na dlouho. Tahle partitura je velmi silná a s propracovanějším scénářem by si mohla najít cestu k mnohem širšímu publiku. Elegance a vtip písní by si zasloužily poutavější divadelní strukturu a možná by autorskému týmu prospělo přizvat třetího člena coby scénáristu, který by se postaral právě o tohle. I tak si ale tyto skvělé písně můžete vychutnat samy o sobě.

Přihlaste se k odběru našeho NEWSLETTERU, abyste měli přehled o skvělých představeních ve vašem okolí.