RECENZE: I Wish My Life Were Like A Musical, Crazy Coqs ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje I Wish My Life Were Like A Musical, revui Alexandera S. Bermange v Crazy Coqs.

Obsazení I Wish My Life Were Like A Musical. I Wish My Life Were Like A Musical Crazy Coqs, 11. dubna 2018 3 hvězdičky Často se říká, že komedie je těžší než tragédie, a málokterá její odnož je náročnější než „komediální písně“. Alexander S. Bermange je mistrem tohoto nelehkého umění a už léta si buduje věrné a nadšené publikum díky svým scénkám a parodiím, které se objevují v populárních talk show na stanici Radio 4 a jinde. Vydal skvělé dvojalbum, na kterém se podílela řada prvotřídních komediálních talentů (od Christophera Bigginse po Miriam Margolyes), hned několikrát vyprodal Matcham Theatre v Hippodromu a teď se na dva týdny usadil v půvabném komorním sále v Piccadilly, kde hraje pro zcela zaplněné hlediště, což je zaslouženým uznáním jeho schopností. Oliver Savile Jde o skutečně úžasně napsané a nápadité písně. Málokdo dnes – alespoň v této zemi – ovládá složitost rýmů tak jako Bermange; je radost poslouchat tyhle brilantní výlety do světa slovních hříček a rafinovaných textů. Nikdo nerozumí formě lépe než on, ani tomu, jak píseň vygradovat nebo kam umístit pointu pro co největší efekt. Tohle je mistrovská lekce v psaní pro komediální interprety. Diana Vickers Kromě toho, že u piana sedí sám Alex – který je nejen mimořádně citlivým a vnímavým doprovazečem, ale zazpívá i pár čísel svým charakteristickým kousavým, ironickým hlasem – máme k dispozici skvělé kvarteto hvězd West Endu, které podávají velkolepé výkony ve více než desítce dalších čísel. Lepší sestavu jsme si snad ani nemohli přát: Suzie Mathers, Oliver Savile, Liam Tamne a Diana Vickers ze sebe vydávají to nejlepší a funguje mezi nimi skvělá showbyznysová chemie. Režisér Paul Foster dal materiálu jasný tvar a vyhrál si zejména s úvodním a závěrečným číslem, přičemž nápaditě využil celý potenciál prostoru. Většina čísel je však podána klasicky „na forbíně“ jako sólová vystoupení. A tak jsou v zásadě i napsána. Tvůrci se navíc rozhodli dát večeru téma „zklamaných uměleckých ambicí“. Zatímco v dřívějších představeních byl záběr témat širší, zde je kompas nastaven mnohem užším směrem. To přináší určité výzvy, jak udržet pocit rozmanitosti. Liam Tamne Většina postav zde představuje různé druhy životních outsiderů. Je sice pravda, že Britové těmto smolařům rádi fandí, ale když jsou tito nešťastníci oběťmi – většinou – vlastního sebeklamu, začneme toužit po něčem jiném. Toho se nám také důrazně dostane v jediném příkladu vítěze: v příšerném egu ztělesněném ve virtuózním čísle „The Diva's In The House“. V podání takové mistryně řemesla, jakou je Suzie Mathers, jde o ohromující zážitek, který si svým dechberoucím rozsahem a dokonalým komediálním načasováním právem vyslouží bouřlivý potlesk u otevřené scény. Není však důvod, proč by hrdinný tenor Liama Tamneho, vřelý baryton Olivera Savileho nebo zářivý mezzosoprán Diany Vickers nemohly zazářit stejně jasně, kdyby dostali dostatečně osobitý a poutavý materiál. I když jsou totiž všechny jednotlivé písně řemeslně skvěle zvládnuté, námětově jsou si až příliš podobné. Stejně jako Mathers v jiných momentech, i oni jsou nuceni se pohybovat na stále užším prostoru. Chápeme samozřejmě, že záměrem autora bylo prozkoumat právě toto specifické prostředí, jeho psaní je však natolik silné, že i s malým množstvím materiálu řekne mnoho. Je to nesmírně inteligentní autor a rádi bychom od něj slyšeli i jiné věci než stejný motiv opakovaný možná častěji, než je nezbytně nutné. Suzie Mathers

Možná by mohl k projektu přizvat dalšího člena uměleckého týmu, který by se na toto pozoruhodné dílo podíval čerstvýma očima a dokázal ho prodat stejně brilantně jako „Divu“, nebo vnést do nálady a pojetí širší rozměr. Jako spoluaranžér (společně se skladatelem) tu působí Jerome van den Berghe a zdá se, že je zodpovědný především za skvěle napsaná ansámblová čísla. Ta mají ten pravý lesk West Endu a v důsledku je pak těžké uvěřit, že zpěváci jsou skutečně ti chudí smolaři, které mají (většinou) představovat. Navíc všichni vypadají naprosto úžasně. Patří jim uznání za to, jak skvěle se prezentují! Nicméně ani například Tamneho fascinující práce s přízvuky nedokáže zaplnit tu propast mezi „nulami“, které má hrát, a tou zářivou hvězdou, kterou zjevně je. Stejně jako Savile i on hrál Raoula ve Fantomovi opery a je snadné pochopit proč. Oba jsou fantastickí. Ale v tomto formátu v rolích lidí, co neuspěli, moc nepřesvědčí. U Diany Vickers s jejími bohatými hereckými zkušenostmi by člověk čekal, že své postavě vdechne život. Místo toho jsou promluvy mezi písněmi, které obsazení občas předčítá (někdy i z karet), tvořeny fádními, konvenčními přechody, které téma inscenace příliš nepodporují a neumožňují nám nahlédnout do nitra postav.

No, to už je to riziko, když se snažíte o správné uchopení tak kluzkého žánru, jakým je revue. Tento kus promlouvá hlavně k rozumu, i když jsou zde momenty, které zasáhnou i srdce. Jsem si jistý, že Bermange bude svou techniku dál pilovat a jednou si to všechno sedne. Je to brilantní autor, který si na britské zábavní scéně buduje stále silnější pozici. Stoupá vzhůru. Běžte se na toto představení podívat, abyste zachytili další fázi jeho cesty. Najdete zde mnoho velkolepých momentů a kdo ví – třeba se v průběhu uvádění dočkáme drobného doladění celkového vyznění.

I Wish My Life Were Like A Musical se hraje od 9. do 15. a 17. dubna 2018.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA I WISH MY LIFE WERE LIKE A MUSICAL

Přečtěte si další RECENZE na BritishTheatre.com