RECENZE: Lyrics and Lyricists, Theresa L. Kaufmann Concert Hall ✭✭✭

Zleva doprava: Kate Baldwin, Jason Danieley, Liz Callaway, Jeremy Jordan, James Clow, Heidi Blickenstaff. Foto: S laskavým svolením 92Y Lyrics and Lyricists

Koncertní sál Theresy L Kaufmannové

92nd Street Y (Off Broadway)

12. ledna 2015

3 hvězdičky

Skvělý nápad na koncert: šest interpretů, vypravěč a malý orchestr zkoumají plody plodné spolupráce Hala Prince a Stephena Sondheima. Ta začala naplno muzikálem Company a skončila tragédií v podobě katastrofálně přijaté premiéry Merrily We Roll Along. A obzvlášť vynikajícím tahem bylo obsadit do role vypravěče Davida Louda, který byl členem původního souboru Merrily z roku 1981.

Loud je zároveň uměleckým šéfem tohoto koncertu, který je součástí 45. ročníku cyklu Lyrics & Lyricists – jedné z nejpřednějších sérií koncertů amerického zpěvníku v zemi – a ujal se i rolí hudebního nastudování a autora doprovodných textů.

Loud je pro tento typ akcí jako stvořený. Materiál podává s ironickým nadhledem a vtipem, nepodbízí se a do příběhů ze zákulisí této hudební spolupráce vnáší osvěžující upřímnost a inteligenci.

Pokud je cílem cyklu vyzdvihnout texty a jejich autory, pak dvojice Sondheim/Prince rozhodně nabízí bohatou studnici materiálu. Šest muzikálů, na kterých spolupracovali jako režisér a textař/skladatel, pokrývá obrovskou škálu stylů a nálad a v každém z nich najdeme mnoho čísel, která podtrhují Sondheimovo textařské mistrovství.

Poněkud zvláštní však je, že výběr písní je tu předvídatelný a nenabízí skutečný vhled do zázračné práce Sondheimova pera napříč těmito šesti díly. On sice nepíše špatné texty, ale rozhodně existují písně, kde jsou slova chytřejší, vynalézavější a obratnější než samotná hudba. Kdybyste chtěli demonstrovat jeho textařský um, pochybuji, že by vaše první volba padla na Being Alive z Company, Beautiful Girls z Follies, Send in the Clowns z Malé noční hudby, Poems či Pretty Lady z Pacific Overtures, Johannu ze Sweeneyho Todda nebo The Hills of Tomorrow a Our Time z Merrily We Roll Along.

Ne že by to nebyly skvělé písně – většinou jsou – ale v každé partituře se zpravidla najdou kousky s jiskřivějšími nebo vtipnějšími texty.

Předpokládám, že smyslem koncertu je potěšit široké publikum, takže známé melodie jsou žádoucí. To bezpochyby. Jenže v těchto šesti titulech je spousta skvělých melodií doprovázených skvělými texty, které mohly a měly dostat přednost. Jen pro příklad: jak Someone In A Tree, tak Please Hello se pyšní mnohem lepším textem než Poems nebo Pretty Lady z Pacific Overtures.

Do jisté míry však mohl být výběr písní omezen i konkrétními interprety. Na druhou stranu, jsme v New Yorku a člověk by čekal, že je tu nekonečná zásoba skutečných talentů, ze které lze vybírat.

U ženského osazení nebyl s kvalitou žádný problém: Liz Calloway, Kate Baldwin a Heidi Blickenstaff byly vynikající.

Calloway byla kouzelná v podání Not Getting Married Today, její artikulace a ladění byly naprosto přesné, i když se řítila skrze Sondheimovy textové pasti. Je dost možné, že je to nejlepší verze této písně, jakou jsem kdy slyšel. Do Old Friends vnesla skutečný cit a do Now You Know odvahu a elán. Její Send In the Clowns byla umělecky prostá. Pravděpodobně nejlepší pěvecký výkon odpoledne ale předvedla Kate Baldwin, která po smrtelně přesné a sžíravě komické Bless This Day nabídla šťavnatou, smyslnou sólovou jazzovou verzi You Could Drive A Person Crazy, čímž diváky uvrhla do naprostého nadšení. Následovala sexy a vtipná Could I Leave You?; dechberoucí výkon. Sice si vytáhla „černého Petra“ v podobě Hills of Tomorrow, ale její um a šarm vdechly tomuto opomíjenému číslu nový život. Trio vokálních femme fatale doplnila Heidi Blickenstaff, která svůj blok zahájila energickým a pěvecky bravurním podáním jazykolamu Another Hundred People. I když ji zazpívala dobře, Blickenstaff je prostě příliš mladá na to, aby dala plně vyniknout bolesti v textu Losing My Mind, ale ukázala se jako skvělá a jedinečná paní Lovettová ve velkém finále prvního dějství Sweeneyho Todda, A Little Priest. Výbornou práci odvedla i v Not A Day Goes By. Tyto báječné dámy také výrazně přispěly k ansámblovým číslům jako A Weekend In The Country, Remember, Our Time, The Advantages of Floating In The Sea a The Ballad of Sweeney Todd. Všem klobouk dolů.

Pánové už tak zářiví nebyli.

Nejlepší z nich byl James Clow, vysoký muž s charismatem a pořádným basbarytonovým rozsahem. Nepochopitelně nedostal vlastní sólo, přitom byl vynikajícím Toddem v A Little Priest a měl dostat prostor zazpívat Sorry-Grateful sám. Byl také nejlepším vokalistou v Pretty Lady. Je škoda, že mu nebylo umožněno pořádně předvést své hlasové kvality.

Jak Jeremy Jordan, tak Jason Danieley působili v Sondheimově repertoáru zcela ztraceně.

Danieleyho hlas není ve střední poloze jistý a u výšek má tendenci k nepříjemné ostrosti; navíc působí naprosto odtrženě od textu. Úvodní číslo, jeho interpretace Good Thing Going, málem koncert zastavila dříve, než vůbec začal, a vyhnala diváky ze sálu... Nic, co předvedl poté, nebylo o moc lepší. Dokonalý účes z nikoho nadaného zpěváka neudělá. Jordan s plnovousem, se kterým vypadal, jako by právě vystoupil na Flatbush Avenue včas před šabatem, a s aurou arogance, která byla zcela nepatřičná, se prosmál písní za písní, aniž by našel význam ve slovech nebo vášeň v melodiích. Nepochopitelné. Jordan umí být působivý ve správné roli – ale Sondheim tou rolí zjevně není. Jeho Being Alive bylo bez života, God-Why-Don't-You-Love-Me-Blues si samo odpovědělo na svou otázku a jeho duet s Daniellyim, Poems, byl naprosto strašný. A raději mi ani nepřipomínejte jejich přízvuky v Pretty Lady. Panebože... Dočkali jsme se však zářivého finále, v němž všech šest interpretů tvrdě pracovalo na tom, aby společně vytvořili něco nového. Sextet založený na směsi Not A Day Goes By, Send In The Clowns, Could I Leave You, Pretty Lady, Being Alive a Sorry Grateful: šest interpretů a šest písní ze šesti muzikálů. Sondheimovské číslo 666 zafungovalo skvěle. Bylo to příjemné odpoledne se skvělým Sondheimovým materiálem. Lepší obsazení mužů by přineslo větší plody, stejně jako lepší výběr písní. Ale za 25 dolarů, s orchestrem a úžasnými ženami zpívajícími z plných plic, to byla naprostá výhodná koupě. A popravdě, už jen slyšet Louda číst dopis, který Richard Rodgers napsal Princovi a Sondheimovi po premiéře Company, stálo za tu cenu.

Byl to koncert plný zasvěcených vhledů a několika hvězdných výkonů. Škoda jen, že pánové té dámě – múze Thálii – trochu kazili reputaci.