RECENZE: Miss Hope Springs – Vegas to Weimar v The Two Brewers ✭✭✭✭✭

Miss Hope Springs: Z Vegasu do Výmaru

The Two Brewers

23. února 2018

5 hvězdiček

Hope Springs je Rolls-Roycem mezi drag show. Nejen pro svou schopnost napsat si veškerý materiál sama – zejména ty skvostně propracované a nakažlivě chytlavé písně – ale také pro důmyslně promyšlené a dramaticky dotažené mizanscény, které si pro svá vystoupení vymýšlí. S každou další show se zdají být divadelněji rozvinutější; už to není jen „holka u piana“, co odzpívá pár kousků a prohodí několik kousavých, typicky „camp“ hlášek. Hope se čím dál víc noří do komedie založené na postavách a situacích. Máme tu před sebou iluzi vysloužilé showgirl z Vegas, která uvízla na pustém pobřeží Dungenessu bez práce, než dostane nečekanou nabídku z berlínského Das Kabarett Vaudelesque. Kufr je sbalen, tmavý pršiplášť narychlo přepásán a my se vydáváme na cestu jejích uměleckých i osobních strastí v srdci kabaretu a geopolitických rozporů. Ve skutečnosti je to všechno iluze: dílo Ty Jefferiese, nezdolné osobnosti na jevišti s neutuchající chutí do práce a poctivého řemesla.

A výsledek je to náramně vtipný. Od příhodného úvodu „There Is Ever A Place To Wander“, romantické, chromatické předehry v duchu Jerryho Hermana, je scéna naladěna na houpavou, ale hořkosladkou notu. Pak se rozjede vyprávění a s ním i klasický muzikálový „toužebný“ song „I Want To Sing In A Berlin Cabaret“. Celé to působí jako čistokrevné hudební divadlo, jen v podání jednoho interpreta. Pro ty, kdo její práci znají odjinud – tentokrát tu není žádné trio, jen pár šikovných rukou a piáno. A to je vše, co potřebujeme (i když si člověk snadno představí, jak by těm číslům slušelo bohatší, nákladnější aranžmá – jsou prostě zatraceně dobrá). Ale takhle Hope Springs vídáme nejraději: v nablýskaných sálech i v poněkud ošuntělých gay barech.

Vtip spočívá v tom, že Berlínská zeď probíhá přímo středem podniku. Hope se objeví v západním Berlíně, kde ji nikdo nezná, ale mrzutý personál jí ochotně poradí, ať to zkusí ve východním křídle klubu. A tak se ona, drzá a podnikavá, vydává v plné parádě přes Zeď – jako snad jediný člověk v historii, který „utekl“ ze Západu do NDR! U služebního vchodu DKV-Ost ji přivítá vysoký, velmi vysoký a statný, velmi statný (tenhle typ z Berlína moc dobře známe!) vrátný: Hans Zoff. Tohle mluvící jméno jako by vypadlo z britských crazy komedií série Carry On... a podobných vtipů následuje mnohem víc. Prostý šanson nás pak zasvětí do toho, koho bychom mohli v „Das Kabarett Vaudelesque“ potkat a co tam asi tak dělají.

Po zábavné etudě s kufrem, výměně boí a nasazení koketně posazeného cylindru (ano, MY víme, kdo ho kdysi nosil!) přichází recitace veršů – tentokrát bez piana – písně „Marlene Stole My Act“. Je to přiznání jedné ze služebně starších kolegyň Hopeina nového působiště, Fifi. Je to příběh bolestného litování, jako mnoho materiálu od Hope, ale podobně jako u textů Lorenze Harta, ta ryzí krása, ladnost frází a proplétání rýmů povznáší obsah nad jakoukoli stopu plačtivosti. V tom psaní je tolik radosti a elánu, že z něj prostě nemůžete mít depresi.

Následuje šarmantní „výčtová“ píseň „I Love Berlin“, která je vlastně o všem možném, jen NE o tomhle městě. To nevadí. Je vtipná a slouží jako elegantní předehra k melancholické „My Friend The Moon“, která svou křehkostí okamžitě chytne za srdce všechny přítomné. Pak se přeneseme přes další špetku poezie v duchu Gertrude Steinové: „The Obitch-uary Of Tilly Losch“. A poté dostaneme číslo z fiktivní show „Baby Steps“: „Wanda“ je portrétem zhýralého mládí, sice křehký příběh, ale vytesaný z oceli Hopeiny tvůrčí vůle. Další hudba následuje v podobě krásného pomalého foxtrotu „Joe“, předvedeného v neuvěřitelném zdvojeném boá (zní to jako krasobruslařský prvek a je to podobně náročné na provedení). Nakonec je to samozřejmě její odcizený manžel Irving z přívěsu v Dungenessu, kdo zachrání naši hrdinku z vězení socialisticko-realistického pekla. Pak už je čas říct tomuhle milému místu Auf Wiedersehen... a vklouznout do závěrečného přídavku, Hopeiny kultovní „The Devil Made Me Do It“.

Wunderbar!

ZJISTĚTE VÍCE O MISS HOPE SPRINGS