RECENZE: Na Blueberry Hill, Trafalgar Studios 1, Londýn ✭✭✭✭✭

Paul T Davies hodnotí hru On Blueberry Hill od Sebastiana Barryho, kterou uvádí londýnské Trafalgar Studios.

Niall Buggy a David Ganly v inscenaci On Blueberry Hill. Foto: Marc Brenner On Blueberry Hill

Trafalgar Studios

11. března 2020

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Sebastian Barry patří k nejvýznamnějším irským autorům a je držitelem mnoha literárních cen. Poté, co mu jeho syn svěřil svou orientaci, věnoval mu (a nám všem) nádherný román Dny bez konce – příběh o vítězství homosexuální lásky navzdory všem překážkám. Barryho postavy jsou hluboce lidské, chybující a často drcené vlastními nejistotami či výchovou. Pro divadelní prkna nepíše sice příliš často, což je možná škoda. Hra On Blueberry Hill nám představuje Christyho a PJ, dva muže sdílející vězeňskou celu, které spojuje smrt za těch nejděsivějších okolností, a přesto k sobě chovají hluboký cit. Přestože nejde o prvoplánové LGBTQ+ drama, je to triumfální oslava postupného usmíření a porozumění.

David Ganly. Foto: Marc Brenner

Postavy promlouvají ve střídavých monolozích a oční kontakt navážou až v posledních vteřinách hry. Jak se jejich příběhy odvíjejí, uvědomujeme si, že přednášejí svou poslední zpověď – nám, divákům, kteří zastáváme roli kněze. PJ odkrývá lásku k mladému muži i tragické okolnosti, které ho dovedly až sem, do vězeňské cely. Mluví o zakořeněné vnitřní homofobii, kvůli níž před dvěma svědky pronesl slova, která mu vynesla tak krutý trest. Skutečnost, že onen chlapec byl Christyho synem a Christyho pomstou byla vražda PJ-ovy milované matky, by mohla hru posouvat k melodramatu, uvážíme-li nepravděpodobnost toho, že se tito dva ocitnou v jedné cele.

Niall Buggy. Foto: Marc Brenner

To, že drama do laciného melodramatu nesklouzne, je zásluhou bravurních hereckých výkonů, Barryho jemných a kousavých dialogů – prostor mezi oběma muži vyplňuje tíživá ztráta – a precizní produkce společnosti Fishamble v citlivé režii Jima Culletona. Niall Buggy je jako Christy ve své obvyklé špičkové formě; hraje praktičtějšího z dvojice, syna kočovného řemeslníka, pragmatického, ale s srdcem plným lásky i hněvu. Jako otec kdysi doprovázel syna na tancovačky a čekal na něj, aby si syn mohl zatančit bez strachu z napadení. Stejně skvělý je i David Ganly v roli tichého PJ, jehož víra prochází těžkou zkouškou, ale láska zůstává nezapomenuta. Oba jsou v Barryho propracovaných dialozích jako doma a nikdy nepřehrávají pouto, které je k sobě poutá. Palanda jako snad jediná rekvizita a součást scény jim stačí k tomu, aby nad diváky vládli tichou majestátností; jejich podmanivé výkony jsou navíc protkány oním nezaměnitelným irským humorem.

Niall Buggy a David Ganly. Foto: Marc Brenner

S blížícím se PJ-ovým propuštěním na podmínku si oba muži uvědomují, že bez sebe nedokážou žít, a uzavřou pakt, který přináší nesmírně dojemný a citlivě zahraný závěr. Bez jakýchkoli rušivých vlivů jde o vypravěčský triumf, díky němuž se stáváme součástí jejich světa i historie. Vřele doporučuji.