RECENZE: Promises Promises, Southwark Playhouse ✭✭✭✭

Gabriel Vick a Daisy Maywoodová v muzikálu Promises Promises

Southwark Playhouse

Úterý 17. ledna

4 hvězdičky

Rezervujte zde Král populární písně 60. a 70. let Burt Bacharach napsal v rámci své tvorby pro jeviště pouze jednu celovečerní muzikálovou partituru. Na vzniku se podílel jeho nejvýznamnější textař Hal David a scénář vytvořil nepřekonatelný mistr komedie Neil Simon (podle svého filmu „Byt“). Ve své době sklidil tento titul slušný úspěch a proslavil jeden z nejstálejších hitů této autorské dvojice, „I’ll Never Fall In Love Again“, přesto se na prknech neobjevuje často. To, že se perfekcionista Bacharach po tomto jediném výletu do světa muzikálu už nikdy nepustil do jeho tajů, je možná výmluvné. Takto precizní skladatel své důvody málokdy rozvádí, ale jistě existuje příčina, proč se o podobné spojení s publikem už nepokusil.

Kéž bych znal ty důvody, protože dílo, které tu máme, si naši pozornost rozhodně zaslouží. Je to velkolepá, emotivní a svěží podívaná, kde je hudba stejně důležitá jako jakákoli postava příběhu. Děj je typickou městskou bajkou o „malém člověku“, Chucku Baxterovi, který se potýká s anonymní bezohledností metropole. Láska nakonec překoná všechny překážky a svede ho dohromady s Fran – dívkou sice životem poznamenanou, ale o to autentičtější, která si svou cestu k němu musí protrpět. Jde tak trochu o obrácení tradičního schématu muzikálových komedií, kde muž čelí světu, aby za odměnu získal „neposkvrněnou“ trofej. Podobně jako v dalším Simonově muzikálu „Sweet Charity“ není zdejší hrdinka žádná křehká květinka a její cesta je o to složitější.

Gabriel Vick, Lee Ormsby, Craig Armstrong a Martin Dickinson v Promises Promises.

Režisérka Bronagh Lagan spatřuje morální dilema v samotném srdci dramatu. Společně se scénografem Simonem Wellsem, choreografkou Cressidou Carre (autorkou skvěle vkomponovaných pohybových čísel) a za pomoci klíčového svícení Dereka Andersona a zvuku Owena Lewise dosahuje silného pocitu městské jednoty. Inscenace plynule přechází z jedné filmově laděné scény do druhé. Ústředním motivem je víra v temné, téměř „noirové“ prvky příběhu: každá postava je morálně nejednoznačná, lidé jsou neklidní, mají ambice, které se jim nedaří naplnit, a při tom ubližují sobě i ostatním. Je tu spousta znepokojivých témat, která mohou dnešního osvíceného diváka vyvést z míry: misogynie, úplatkářství, protekcionismus na pracovišti, vydírání, deprese, násilí i pokus o sebevraždu. O nekonečné šedi a bezúčelnosti moderní doby ani nemluvě. Jistě, film-noir má pesimistický pohled na lidstvo, a nejsem si jist, zda všichni diváci přijmou interpretaci příběhu v tomto duchu jako zcela přesvědčivou.

Paul Robinson a Daisy Maywoodová.

Zároveň je tu však jiskřivý a brilantně vtipný scénář od mistra odlehčené konverzace. Baxter si razí cestu skrze neosobní život svým naivním vtipem a ostatní mají dostatek prostoru pro to, aby udrželi zábavu v napětí (pokud herci přesně zachytí rytmus Simonových vybroušených dialogů). V souboru nechybí ani rodilý Newyorčan – Baxterův všudypřítomný soused, doktor Dreyfuss v bravurním podání Johna Guerrasia. Jeho výkon je ozdobou celého obsazení a připomíná nám ten pravý, nefalšovaný hlas města, v němž se mísí dravost s patosem.

Objektem Baxterova zájmu je zkoušená Fran v podání Daisy Maywoodové, která svým klidem a charismatem připomíná mladou Shirley MacLaineovou z filmové předlohy. Její postava čelí samotě, zklamání a hněvu, než se jí podaří vymanit ze sebedestruktivní spirály. Kolem ní se pohybují kolegové z práce (Claire Doyleová, Natalie Moore-Williamsová, Emily Squibbová a Alex Youngová). Jejím vykořisťovatelským šéfem je pan Sheldrake v podání Paula Robinsona, který svou ledovou eleganci a vypočítavost odloží až ve svých dvou sólových výstupech. A pak jsou tu střední manažeři, kteří Chucka využívají: Craig Armstrong, Ralph Bogard, Martin Dickinson a Lee Ormsby. Ostatních rolí – a že jich je požehnaně – se ujal tentýž doprovodný ansámbl. V inscenaci je mnoho výrazných momentů, ale Alex Youngová v roli svůdné barmanky si pro sebe krade úvod druhé poloviny v jednom z nejlepších Simonových skečů vůbec. Za tu jedinou scénu sklidí víc smíchu než kdokoli jiný za celý večer. Viděl jsem to představení už dvakrát a tomuto výstupu jsem se podruhé smál se stejnou chutí.

Gabriel Vick a Daisy Maywoodová

Příběh však patří mladým milencům. Neil Simon dává hrdinovi značný prostor pro jeho „vnitřní hlas“, jímž komentuje sebe i svou situaci. Gabriel Vick (který je až neuvěřitelným dvojníkem Jacka Lemmona z filmu Billyho Wildera) táhne celé představení s nesmírným šarmem a skromností. Navíc musí odzpívat polovinu všech hudebních čísel, včetně pěti sól, což je výkon, který nemá obdoby. Svým neklidným pohledem, suchým humorem a pohotovými reakcemi si diváky okamžitě získává. Maywoodová hraje Fran velmi civilně a bez zbytečného sentimentu, což sice trochu ubírá na vtipu v jejích replikách, ale vždy s upřímostí. Své tři sólové písně zpívá, jako by byly napsány včera – jsou plné dojemné citové pravdy.

Gabriel Vick a Alex Youngová.

Vizuální stránka inscenace vykresluje korporátní New York téměř výhradně v monochromatických barvách. Ženy scénu oživují záblesky barev v parádních, ale vkusných kostýmech Fiony Parkerové (s úpravou vlasů a make-upem Cynthie de la Rosa). Projekce Bena M. Rogerse elegantně vytvářejí různorodá prostředí. Skutečným hrdinou večera je však hudba pod vedením Joea Louise Robinsona, který je stejně přesvědčivý jako lídr big bandu i jako jemný doprovazeč. Aranžmá od experta na Bacharacha Elliota Davise znějí neuvěřitelně svěže a dodávají hudbě záři, která vás pohltí jako samotný New York.

Toto je představení, které teď v Londýně prostě musíte vidět. Produkce bude s přibývajícími reprízami jistě ještě vybroušenější (i když se hraje jen krátce, v Southwarku pouze do 18. února). A ano, tenhle muzikál nakonec splní všechny sliby. Do posledního.

Do 18. února 2017

Foto: Claire Bilyard

VSTUPENKY NA PROMISES PROMISES V SOUTHWARK PLAYHOUSE REZERVUJTE ZDE