RECENZE: The Corn Is Green (Zelená je kukuřice), National Theatre Londýn ✭✭✭

Paul T Davies hodnotí hru The Corn Is Green (Zelená je tráva), poloautobiografické drama Emlyna Williamse, které uvádí londýnské National Theatre.

Nicola Walker jako slečna Moffatová. Foto: Johan Persson The Corn is Green.

National Theatre, Londýn

22. dubna 2022

3 hvězdičky

REZERVACE VSTUPENEK

Každý z nás má, nebo by měl mít, inspirativního učitele, který v nás věřil a změnil náš životní směr – já ho rozhodně měl. Ústředním motivem poloautobiografické hry Emlyna Williamse z roku 1938 je právě tento vliv. Anglická učitelka, slečna Moffatová, přijíždí na kole do velšské hornické vesnice, zakládá školu a začíná vzdělávat dělníky. Mezi nimi vyniká zejména Morgan Evans, kterého připravuje na přijímací zkoušky na Oxford. Režisér Dominic Cooke přichází s konceptem, kde Emlyn Williams figuruje jako postava, která se potýká se svým hvězdným životem herce v Londýně a v hlavě píše tuto hru. To, co začíná jako inovativní rámec – kdy „Emlyn Williams“ předčítá scénické poznámky, myšlenky a pohledy, zatímco se herci pohybují po prázdném jevišti – se rychle stává konceptem celé inscenace. Podle mého názoru to ale odvádí pozornost od samotné hry. Williams se stává hlavní postavou místo slečny Moffatové, a zejména v druhé polovině, kdy přerušuje děj, aby přepsal scénu, se zdůrazňuje, že herci jsou jen figurkami pro dramatikova slova, což brání prokreslení postav. Hra, která je pro moderní publikum už tak problematická, tak nedostává šanci obstát (či padnout) sama o sobě.

Iwan Davies jako Morgan Evans. Foto: Johan Persson

Dostáváme mužský pěvecký sbor, který je zdaleka tím nejlepším na celé produkci. Lyttleton Theatre naplňují nádhernými melodiemi a fungují částečně jako antický chór i jako porota sledující vývoj událostí. Podtrhují také hluboký romantismus v jádru hry – jsem si celkem jistý, že můj otec a jeho kolegové nezpívali povznášející hymny během dvoumilové cesty domů po dvanáctihodinové směně. Nicola Walker v roli slečny Moffatové přináší obrovskou energii a její přesvědčení odhaluje její složitost – její sexismus a snobství jsou stejně hluboké jako u místního šlechtice (živý výkon Rufuse Wrighta). Iwanu Daviesovi v roli Morgana Evanse se daří postavu prosvětlit, ale je těžké odhadnout, kolik let má těmto žákům být; tato parta vypadá, že by mohla z fleku nastoupit za velšskou ragbyovou reprezentaci. V inscenaci se však najdou i skutečné drahokamy, zejména neohrabaná a hrozně nóbl slečna Ronberry v podání Alice Orr-Ewing, a show si pro sebe krade Jo McInnes jako sardonická hospodyně paní Wattyová – humor zde funguje skvěle.

Soubor inscenace The Corn Is Green. Foto: Johan Persson

Na začátku druhé poloviny zpívají horníci „Emlynu Williamsovi“, že „zapomněl pamatovat“, a opona se zvedá, aby odhalila kompletní, detailně zařízenou scénu pro den Morganovy zkoušky. Působí to, jako by inscenace ztratila odvahu stát si za svým původním minimalismem, ačkoliv záměrem je ukázat, že Williamsova vize je nyní jasnější. Když hra promlouvá, je to problematické – ať už jde o lásku mnohem staršího muže (John Gorony Jones) k mladé školačce Bessie Wattyové, nebo o fakt, že její těhotenství s Morganem Evansem je vyřešeno tím nejméně přesvědčivým způsobem. Je to frustrující, protože když se hra nechá volně plynout, má v sobě velký potenciál.

Soubor inscenace The Corn Is Green. Foto: Johan Persson

To, jak na vás hra zapůsobí, bude záviset na tom, jak přijmete zvolený režijní koncept. Nicméně po loňském Under Milk Wood (Pod mléčným lesem) je úžasné slyšet velšské hlasy a velštinu na scénách National Theatre. Možná by příště mohl dostat prostor současný dramatik, který by tuto mytologii trochu naboural a vyprávěl realističtější příběh o tomto národě.

WEBOVÉ STRÁNKY NATIONAL THEATRE