Recenze: The One, Soho Theatre ✭✭✭✭✭

Téměř dokonalá divadelní hra, píše Alex Delaney.

Prvotina Vicky Jonesové s názvem The One, která již získala řadu ocenění, zkoumá koncept romantiky v dnešní době. Je děsivě temná, nepopsatelně vtipná a diváky si podmaní hned od první vteřiny. V precizní režii a s bezchybnými hereckými výkony jde o to nejlepší, co jsem na jevišti za dlouhou dobu viděl. Kvůli tomu všemu je nesmírně těžké napsat recenzi, která by nezněla jako milostné vyznání.

Děj hry se odehrává v obývacím pokoji bytu, který sdílejí Harry a Jo. Prostoru dominuje velká červená pohovka, jež se s postupujícím příběhem stává bojištěm i budoárem zároveň. Zní klasická hudba, hvězdná obloha se třpytí a naši protagonisté vplouvají na scénu v náručí vášnivého objetí. Je to pohádkový konec se vším všudy, přesně ten moment před tím, než zazvoní zvonec. Tato přehnaná sentimentalita je však rázem a naprosto brilantně rozmetána, když se z milostného obětí vyklube lhostejný sex doprovázený sledováním porna a pojídáním křupek.

V srdci tohoto ohromujícím způsobem napsaného kusu Jonesové leží myšlenka, zda už nejsme na lásku příliš cyničtí, příliš informovaní nebo prostě příliš chytří. Je dnes ještě někdo dostatečně naivní na to, aby věřil v koncept „toho pravého“ či „té pravé“? A pokud dokážeme odložit skepsi a začneme hledat, jak poznáme, že jsme skutečně našli? Sledujeme-li Harryho a Jo, jak se s těmito otázkami potýkají během jedné probdělé a alkoholové noci, dialogy Jonesové – v podání Rufuse Wrighta a Phoebe Waller-Bridge s naprostou bezprostředností a živelností – odhalují dvojakou tvář moderní monogamie: hřejivou i klaustrofobní, intimní i iritující, povznášející i násilnou.

Pro diváky je to jízda stejně vzrušující jako vyčerpávající. Nemáme šanci si vydechnout ani odhadnout, co přijde dál. Stejně jako Harryho ubohá a zdecimovaná kamarádka Kerry jen s otevřenou pusou sledujeme, jak se tito milenci navzájem provokují, trýzní a dráždí, přičemž neustále testují hranice toho druhého. V první polovině tyto výměny gradují právě v přítomnosti Kerry, jako by publikum zvenčí dodávalo energii rutině, kterou už pár nebaví hrát jen pro sebe. Postupně zjišťujeme, že svědek funguje i jako záchranná síť; bez tohoto stabilizujícího prvku mohou hry zajít – a také zajdou – příliš daleko. My jako neviditelní diváci tohoto panoptika se cítíme vyloučení z intimního propletence ústřední dvojice a zároveň provinile spoluvinní za kruté následky jejich počínání.

Waller-Bridge, Wright i Lu Corfieldová podávají úžasné výkony: vrstevnaté, precizní a neuvěřitelně vtipné. Přestože Jonesová věnovala text pouze první zmíněné, je to zcela zasloužené – její Jo je sice postava odpudivá a děsivá, ale Waller-Bridge ji hraje s tak neomaleným šarmem a dechberoucím umem, že nás k ní nevyhnutelně přitahuje stejně jako Harryho. Ať už si závěrečné momenty hry a jejich dopad na vztah vyložíte jakkoli, jedno je jisté: Jonesová a Waller-Bridge jsou pro sebe stvořeny.

Uvádí se do 30. března 2014. Více info