RECENZE: The Realistic Joneses, Lyceum Theatre ✭✭✭✭

Foto: Sara Krulwich The Realistic Jonses

Lyceum Theatre

13. dubna 2014

4 hvězdičky

Nepamatuji si, kdy naposledy se na Broadwayi objevila hra, která by si tak odvážně pohrávala s formou dramatického divadla jako The Realistic Joneses. Tato novinka Willa Enoa zažívá svou premiérovou sezónu na slavné Great White Way v Lyceum Theatre v režii Sama Golda.

Obsazení je vskutku hvězdné: Toni Collette, Michael C. Hall, Tracy Letts a Marisa Tomei. Čtyři velká jména nad vchodem do divadla by měla slibovat dramatický ohňostroj.

Člověk by si to alespoň mohl myslet.

Jenže největší síla této hry tkví v její schopnosti být naprosto všední, zabývat se banálními detaily každodennosti a přitom zkoumat plíživou hrůzu degenerativních onemocnění, která postupně vymazávají mysl a rozvracejí duši.

Skvostem textu je způsob, jakým je dramatický narativ podáván – roztříštěně a nesouvisle, přičemž lineární děj je servírován v útržcích. Zatímco divák sleduje dopady nemoci na osudy postav, sám zakouší smyslový prožitek, který ho nutí pochybovat o tom, co ví nebo co si myslel, že zaslechl. Hra vyžaduje, aby se člověk zastavil a znovu přehodnotil činy i reakce, které začnou dávat smysl až pomalu a s odstupem času.

Eno zařizuje, aby divák pocítil bídu mizející mysli na vlastní kůži – má pocit, že nedával pozor. Informace jsou zpřeházené, často dráždivě nejasné; je to smršť vjemů a myšlenek, které nikdy pevně neukotví, ale spíše se chvějí a mizí, jakmile se objeví nová fakta.

Naštěstí vysoká úroveň herectví zaručuje, že tato riskantní hra s divákem nepřekročí únosnou mez.

Všichni protagonisté jsou zde příkladní. Nikdo nezažívá slabou chvilku ani falešný tón. Vše je odehráno s precizností, vybroušenou dovedností a nádechem výjimečnosti. To poslední je klíčové vzhledem k tomu, jak obyčejné jsou životy těchto lidí.

Nemoci mysli si nevybírají a postihují velké i malé osobnosti; mohou být zničující a ponižující bez ohledu na společenské postavení trpícího. Jednoduché úkoly se stávají nepřekonatelnými překážkami – vzpomenout si, jak se chodí, může být pro nemocného elektrikáře stejně náročné jako pro vrcholného státníka.

V centru dění stojí dva páry: Colette a Letts (rodina Jonesových) a Hall a Tomei (další rodina Jonesových). Zdá se, že manželé nemají společného nic kromě sousedství, ale brzy se ukáže, že tomu tak úplně není.

Během zhruba 100 minut, v krátkých scénách ze života obou párů a v momentech, kdy se jejich cesty proplétají či střetávají, podává hra realistický portrét života s postupně ubývajícími silami. Některé scény jsou děsivé, jiné vtipné, jiné zase tak trapné a nepříjemné, jako málokterá věc, kterou kdy uvidíte na jevišti.

Všechno je to ale pravdivé a realistické, přesně jak slibuje název hry.

Žádný z herců se nesnaží zastínit ostatní, nedělá si ze hry „svou show“ ani se nedere do záře reflektorů. Všichni spolupracují, aby tento náročný kus fungoval. Jsou naprosto úžasní.

Z hlediska ansámblového herectví lze jen stěží něco vytknout. Jde o čtyři břitké, čisté a soustředěné portréty dokonale obyčejného života, který ztrpkl, a vztahů rozervaných bolestí a péčí.

Některé pasáže jsou navzdory své všednosti až lyrické a právě v celkovém vyvolání pocitu ztráty kontroly, kterou s sebou nesou degenerativní choroby, Eno exceluje.

Je to hra, kterou lze jen těžko „milovat“, ale v každém ohledu jde o chytré a fascinující dílo.