RECENZE: The Two Worlds Of Charlie F, Richmond Theatre ✭✭✭✭

Dva světy Charlieho F (The Two Worlds of Charlie F)

Richmond Theatre, nyní na turné po Velké Británii

19. března 2014

4 hvězdičky

O válce, jejích důvodech, detailech i následcích byla napsána spousta her. Některým se toto téma daří zpracovat lépe, jiným hůře. Naposledy se pod kůži vojáka z elitní jednotky dokázala skutečně dostat inscenace Black Watch.

V divadle Richmond Theatre se nyní hraje inscenace Stephena Raynea Dva světy Charlieho F. Jde o novou hru Owena Sheerse, která čerpá inspiraci ze skutečných zkušeností vojáků, kteří sloužili v Afghánistánu.

Není to hra o válce. Je to hra o vojácích – o mužích a ženách, kteří z různých důvodů narukovali, odjeli do cizích zemí válčit a nyní musí žít se svými vzpomínkami, prožitky a v některých případech i s doživotními následky zranění.

Je to strhující, pozoruhodné a hluboké dílo. O to víc, když zjistíte, že více než polovinu obsazení netvoří herci, ale navrátilci z fronty. Ti zde znovu prožívají své osudy, sdílejí vlastní životy a odhalují své rány, aby poučili a zasvětili – a také pobavili – diváky, kteří nikdy v konfliktních zónách nebyli, o tom, jak vypadá život poté, co uniformu nadobro odložíte.

Nečekejte žádný sentiment ani laciné doprošování se soucitu. Právě naopak. V určitém smyslu je syrová upřímnost výkonů až těžko snesitelná, ale jako celek je toto dílo velkým testamentem síly a humoru běžného lidského ducha.

Hra začíná nekompromisně: zraněný voják křičí bolestí, je zmatený a vyděšený, přesvědčený, že byl zajat nepřítelem, ačkoliv se nachází v polní nemocnici. Scéna je napjatá, násilná a neuvěřitelně dojemná, zejména když se po střihu přenesete o několik měsíců později a potkáte onoho vojáka na cestě k uzdravení, avšak s amputovanou nohou. Toto je titulní Charlie F, kterého s obdivuhodnou lehkostí hraje Cassidy Little. Nikdy byste nehádali, že to není vystudovaný herec.

Publikum provází Charlieho na jeho cestě od odvodu až po smíření se s novým životem, se kterým se musí po ztrátě končetiny v boji popasovat. Je to cesta nepohodlná a konfrontační, ale zároveň plná humoru, elánu a naděje. Najdete tu i obrovské dávky hněvu a hrůzy, ale inscenace nikdy nešlápne vedle a nesklouzne k melodramatu nebo frašce.

V představení je mnoho mimořádných scén a výkonů. Některé ve mně zůstanou navždy.

Stewart Hill hraje majora Thomase s precizností a ledovým klidem – dokonalý velitel, dokonalý manžel toužící po své rodině. Pak zjistíte, že v reálném životě utrpěl při boji poškození mozku a ztratil tzv. „výkonné“ funkce, tedy schopnost efektivně přemýšlet. A přesto tu stojí a podává naprosto bezchybný výkon s drásavou intenzitou.

Dan Shaw v roli střelce Leroye Jenkinse, který přišel o obě nohy, je naprostým zjevením. Scéna, v níž popisuje ztrátu nohou a cestu zpět k lékařské pomoci, patří k nejsilnějším momentům, jaké jsem kdy v divadle zažil. Exceluje v celém rejstříku: jeho společný výstup s Charliem, kdy si vzájemně porovnávají pahýly nohou, je upřímně vtipný i šokujícím způsobem konfrontační.

Dva z profesionálních herců, Owen Oldroyd a Tom Colley, vytvořili další mrazivý moment ryzí síly. Colley se svlékne do speciálního prádla chránícího mužství při výbuchech a Oldroyd metodicky a chladnokrevně ukazuje, jaká zranění může voják očekávat po šlápnutí na minu (IED) – značí mu je přímo na těle. Na konci demonstrace připomínalo Colleyho tělo obraz od Pro Harta, samá skvrna a značka. Colleyho němá kombinace strachu a odevzdání spolu s Oldroydovou neochvějnou jistotou udělaly z této scény skutečně zdrcující zážitek.

Vynikající práci odvádějí také Gareth Crabbe, Tomos Eames a Darren Swift. Colley je působivý po celou dobu – jeho vyprávění o „Růžové mlze“ (Pink Mist) bylo děsivé i uhrančivé zároveň. Skrze tyto skvělé výkony lze jasně nahlédnout do podstaty vojenského bytí.

Senzační jsou i ženy v souboru, které s přehledem a lehkostí zvládají množství rolí. Žádná z nich nebyla slabým článkem, ale obzvláště na mě zapůsobily Miriam Cooper a Teri Ann Bobb-Baxter.

Důležitým prvkem a skutečným důkazem umu profesionálních herců je to, jak plynule všichni spolupracují. Je téměř nemožné s jistotou poznat, kdo skutečně bojoval a kdo jen hraje. Zejména Oldroyd skvěle buduje onen pocit sounáležitosti, který je pro úspěch díla klíčový.

Je příliš snadné brát práci vojáků v první linii jako samozřejmost. Tato představení vám však jasně ukážou, proč je takový přístup krátkozraký a sobecký.

Rayneova režie je jistá a celé dílo je jak nepříjemné, tak strhující, napínavé i radostné. Jednoduchá scéna Anthonyho Lamblea je velmi účinná a choreografie Lily Phillips práci dokonale doplňuje a umocňuje.

Jason Carr doprovází hru půvabnou hudbou. Prosté, téměř naivní melodie se bez námahy vplétají do tohoto nanejvýš mužného divadelního díla a slouží k uvolnění napětí, podpoře jednoty a v některých případech, jako je píseň o lécích, k protiváze hrůzy daného momentu. Skutečně strašidelná však byla jeho skladba o „znovunabytí života“, která se vyrovnává se dvěma klíčovými tématy hry: jak bývalí vojáci znovu prožívají své utrpení a jak se musí znovu učit žít bez uniformy. Kouzelné.

Lidé se mě často ptají, proč chodím tolik do divadla, jako by to byl projev šílenství. Možná je, ale odpověď je jednoduchá: protože jednou za čas narazíte na něco, jako je tato hra, která ukazuje hodnotu, sílu a význam divadla a rozšiřuje vaše chápání světa.

Znovu opakuji, že toto je přesně to, co by mělo uvádět National Theatre. Zásadní, důležitý nový text a talentovaní interpreti. Otázka, kterou bychom si měli položit, zní: proč Národní divadlo tento skvost nepodporuje?