RETRO ČTVRTEK: Jack Archer

V naší pravidelné rubrice Throwback Thursday si tentokrát povídáme s Jackem Archerem, kterého brzy uvidíte v online streamované inscenaci The Haunting Of Alice Bowles v produkci Original Theatre Company.

1) Jaká byla tvoje úplně první role v dětství a co tě vlastně přivedlo ke světu divadla?

První představení, které si opravdu pamatuji, byl Sen noci svatojánské, kde jsem hrál Puka. Byla to produkce pod širým nebem, kam si lidé nosili pikniky. Já mohl běhat bosý, krást jim jídlo a celkově dělat neplechu. Nejsem si jistý, jestli jsem tehdy rozuměl polovině toho, co říkám, ale hrozně mě to bavilo!

2) Pro všechny v branži se situace hodně změnila. Jak probíhal konkurz a zkoušky na „The Haunting of Alice Bowles“? Ano, je to pro všechny nesmírně stresující období, ale je opravdu povzbuzující vidět, jak se britská divadelní scéna dokázala i přes všechno nepříznivé postavit na nohy. Original Theatre Company je toho skvělým příkladem – kvůli první uzávěře museli zrušit dvě inscenace, ale okamžitě zareagovali online verzí hry Birdsong a od té doby pokračují v tvorbě dalších brilantních digitálních her. The Haunting of Alice Bowles je už jejich čtvrtým online počinem v tomto formátu, takže celý proces šel pro mě jako po másle. Konkurz proběhl přes self-tape poté, co jsem si přečetl Philipův scénář. Kromě pár schůzek v sále ještě před lockdownem, za dodržení rozestupů, probíhaly veškeré zkoušky a technické přípravy přes Zoom z našich domovů.

3) S jakými potížemi ses při práci online potýkal a jak jsi je překonal?

Sladit se se všemi je neuvěřitelný výkon, protože každý z nás je v podstatě jednočlenným štábem – musíme obsluhovat green screen, světla, mikrofony a podobně. Náročné je to v tom, že někdy skvělý záběr nemůžeme použít jen proto, že jsem se špatně nastavil do záběru nebo nás zradilo připojení. Museli jsme být taky hodně kreativní při vymýšlení záběrů, o kterých byste řekli, že bez kameramana nejsou možné – ale vždycky jsme našli řešení. Je velmi uspokojivé podílet se na tolika aspektech filmového procesu a vidět tak skvělé výsledky.

4) Jak se udržuješ kreativní a soustředěný během pandemie?

Rozhodně to není lehké. Když máte najednou tolik času na kreativitu, je to velký tlak, protože motivace nebo inspirace nepřichází pokaždé – a to pak vede k docela silným pocitům viny. Myslím ale, že se to časem zlepšilo a naučil jsem se lépe pracovat sám se sebou, když herecké práce není tolik. Na druhou stranu jsem toho víc nakoukal a načetl, a navíc jsme svědky důležitého tlaku na společenské změny a skutečnou rovnost, takže mě uklidňuje, že toto období nepůsobí „zbytečně“.

5) Slyšeli jsme, že ses stal stálou tváří v nové řadě seriálu stanice ITV The Bay. V čem se liší práce před kamerou od divadla a máš své preference?

Procesy jsou odlišné, ale myslím, že když dojde na samotný výkon, je to pořád totéž, jen v jiné „hlasitosti“. Na filmovém herectví miluji tu intimitu s ostatními herci. Scény se ne vždy zkouší, což může být děsivé, ale ze spontánnosti občas vypadnou úžasné věci. Navíc je super cestovat na natáčecí lokace. Pokud jde o divadlo, živou energii, interakci s kolegy před publikem a prožívání příběhu postavy od začátku až do konce nic nepřekoná. The Haunting of Alice Bowles pro mě byla zajímavá zkušenost, protože tyto dva světy neobvyklým způsobem mísí. Není to sice naživo, ale omezení při vytváření světa doma vás nutí zapojit představivost stejně jako na jevišti.

6) Prozradíš nám jednu ze svých nejlepších nebo nejvtipnějších historek z jeviště?

Hrál jsem v jednom školním představení Tajný deník Adriana Molea a měl jsem tam scénu ke konci s Pandorou, do které je Adrian blázen. Měl jsem přijít k ní do pokoje a ona se měla přidat, jenže ona nemohla najít kostým nebo se něco zaseklo, takže jsem tam zůstal na scéně asi 4 minuty úplně sám (což mi připadalo jako věčnost). Pamatuji si, že moje volání „PANDORO?!“ bylo čím dál zoufalejší, až jsem si nakonec prostě sedl a začal nahlas skládat báseň!

7) Které tři věci u tebe v šatně vždycky najdeme? Třeba talismany, věci, co ti pomáhají, modré lentilky...

Sluchátka, Colu Zero a kyselé bonbony Squashies.

8) Jakou hru jsi v poslední době četl a nejvíce tě zaujala?

Před nedávnem jsem si znovu přečetl I will still be whole (when you rip me in half) od Avy Wong Davies, ve které loni hrála moje kamarádka Aoife v The Bunker Theatre. Je to překrásný kus o odcizené matce a dceři vyprávěný formou monologů, který končí scénou jejich shledání. (Samotná inscenace, kterou jsem viděl, byla taky fantastická).

9) Kdyby byl tvůj život divadelní hrou, jak by se jmenovala a proč?

The Imp (Skřítek). Nemůžu říct proč.

10) Co bys poradil čerstvým absolventům – ročníku 2020 i těm nadcházejícím z roku 2021?

Vstupují do branže v neuvěřitelně těžké době a moc s nimi soucítím kvůli všem těm překážkám navíc v profesi, která je už tak dost náročná. Myslím, že nejlepší rada, jakou jsem kdy dostal, je soustředit se na vlastní cestu a nenechat se rozhodit tím, jak se daří ostatním kolem vás. V téhle kariéře má každý své vrcholy a pády v jinou dobu. Jakkoli dovednosti a tvrdá práce hrají roli, vliv má i obrovská porce štěstí, a to k lidem přichází v různý čas. Obklopte se skvělými přáteli a zkuste objevovat jiné koníčky a zájmy, protože bez rozptýlení je snadné sklouznout k posedlosti prací (aspoň já to tak mám!).