Alice přichází do Opera Holland Park

Vydat se do klubu 1901 kousek od Waterloo není úplně totéž jako spadnout do králičí nory, ale tisková ukázka k vydání CD – v předstihu před letním návratem opery Willa Todda – byla rozhodně překvapivým únikem z uhoněného světa dojíždějících v SE1. Zatímco „dalších sto lidí nastupovalo do svých vlaků“, váš recenzent si vyměňoval zdvořilosti s velmi šarmantním Kloboučníkem a suchým, vtipným Bílým králíkem. Na různých úrovních téhle okouzlující dobové budovy byly svůdně rozeseté koláčky s „křehkým srdcem“ (upečeným) a my jsme si mohli v klidu procházet přeplněné, až přezdobené edwardiánské salonky….. Doufal jsem, že mě zprudka osloví Rudá královna, nebo mě zachrání Bílý rytíř, případně že si dokonce podělím chaise longue s Housenkou – ale nakonec mi bohatě stačilo decentní provedení hlavního Alicina čísla „I flew high in my dreams“ v podání Fflur Wyn, s autorem u klavíru. Mělo to nádech Sondheima v jeho nejlyričtější, rozmáchlé podobě – a popravdě mě to přivedlo na tu krásně evocativní jednorázovou „seznamovou“ píseň „I remember“ z Evening Primrose – než se to rozrostlo v něco bližšího závěrečnému „zahradnímu“ číslu z Candide (ostatně se skutečně vrací jako finále alba). Po poslechu CD doma mohu potvrdit, že Sondheimův vliv je patrný napříč celkem – v melodické figuraci, harmonických návaznostech i ve zhudebnění textu (výtečné, ostré a vtipné „naturalistické“ libreto od Maggie Gottlieb). A mimochodem, není to žádná výtka! Tahle důsledně přitažlivá a milá partitura má navíc řadu dalších potěšení: lahodně mazlivé jazzové a latinskoamerické inflexe, obratné odkazy na Gershwina z Porgy and Bess a také svižné, lehce jedovaté „gilbertovské“ deklamační pasáže, které mimořádně sedí do rejstříku Rudé královny/Královny srdcí – zní, jako by mohla být sestrou slečny Trunchbull. Tvůrčí tým rozpoznal symetrii mezi světem Humpty Dumptyho a světem naruby, zároveň ale příběh aktualizuje současnými narážkami, aby si v něm všechny generace snadno našly své styčné body. Z hudebního hlediska nejvíc utkvějí jednotlivá čísla pro zvířecí postavy – zvlášť nenuceně stylové, lehce kousavé a vtipné „Wonderland Blues“, které zpívá Housenka v podání Keela Watsona. Jde o skvěle vyprodukované album, nazpívané původním obsazením a zahrané jedenáctičlenným bandem, který průběžně nabízí spoustu barev i sólových detailů. Zvuk je krásně „rozvinutý“ a s širokým dynamickým rozsahem. Tato Alice, původně uvedená v roce 2013, se letos vrátí jako venkovní produkce v rámci Opera Holland Park, poté zamíří na Wilderness Festival a následně do Linbury Theatre v Covent Garden. Před poslechem tohoto cast alba jsem dílo vůbec neznal, ale podle něj v srpnu rozhodně vezmu svého kmotřence. Opera pro děti je – podobně jako britská panto – pověstně těžká disciplína, pokud má fungovat po celý večer. Tohle nastudování ale zní jako opravdová trefa: pro dospělé a starší děti je tu dost narážek, vtipu, hravé sečtělosti i lehce podvratného podtónu, a přitom nechybí starosvětské kouzlo, překvapení, výrazné barvy a rozzářené „wow“ efekty pro děti do deseti let (a pro ty z nás, kteří se s tím tehdejším já potají ještě úplně nerozloučili..). Drzé, vynalézavé, ale nikdy povýšené – tahle opera si zaslouží znovu patřit mezi letní venkovní hity toho, v co doufáme, že bude dlouhé, třpytivé, horké léto roku 2015. Další informace o Alice's Adventures in Wonderland najdete na webu Opera Holland Park.