Již od 1999

Důvěryhodné novinky a recenze

26

let

to nejlepší z britského divadla

Oficiální vstupenky

Vyberte si svá místa

Již od 1999

Důvěryhodné novinky a recenze

26

let

to nejlepší z britského divadla

Oficiální vstupenky

Vyberte si svá místa

  • Již od 1999

    Důvěryhodné zprávy a recenze

  • 26

    let

    to nejlepší z britského divadla

  • Oficiální vstupenky

  • Vyberte si svá místa

NOVINKY

RECENZE: Animus, Divadlo Laban Theatre

Publikováno

Od

julianeaves

Share

Obsazení muzikálu Animus. Foto: J K Photography Animus

Laban Theatre

2. prosince 2017

Byli jsme svědky vítaného druhého uvedení výjimečného nového muzikálového dramatu Michaela Webborna a Daniela Finna. Příběh se odehrává v kulisách nekalých praktik londýnských doků poloviny osmnáctého století, kde vládne tragédiemi stíhaný rod Donneových.  Hudební složka byla v této produkci jednoznačným vrcholem. Louisa Green od klavíru rázně vedla temně laděnou partituru za doprovodu Sandry Thompson (housle), Brendy Sancho (violoncello), Grega Haggera (kontrabas) a Becky Brass (perkuse).  Pěvecké výkony mladého souboru studentů herectví byly famózní.  Webborn a Finn se po svém okouzlujícím díle „The Clockmaker's Daughter“ definitivně etablovali jako silný autorský tandem, který tentokrát přišel s melodramatickou rodinnou ságou o dobrodružstvích a nesnázích v kupeckých kruzích.

Dílo, původně napsané pro loňské představení MTA v úžasně celistvé a sugestivní inscenaci v Bridewell Theatre, obsahuje obrovské množství hudby: každý v tomto početném souboru dostane příležitost zazářit a ukázat svůj talent.  Někteří členové obsazení, jako například Laura Barnard v alternativě Lily Donneové, si již stihli vybudovat jméno spoluprací s organizacemi typu NYMT. V představení, které jsem navštívil, si získala sympatie celého publika svým suverénním jevištním projevem a jistotou, s jakou zvládla náročné vokální party.  Jako přímý kontrast k ní působila Claire Kennan, která byla v roli Charlotte Donneové živá a rtuťovitá, s brilantní dikcí a citem pro vystižení každého okamžiku.  Danielle Whittaker vnesla do vznešených životů rodiny Donneových pořádný kus zemité reality jako rázná majitelka nevěstince Fanny Penhaligonová – role s obrovským komediálním potenciálem – a Lizzie Burgess byla elegantní a sladkou Eleanor Brayovou.  Moc muzikálů, kde jsou hlavními hrdinkami čtyři ženy, asi nenajdete, což je jedna z mnoha věcí, které dělají toto dílo tak svěžím.

V mnoha dalších rolích, které společně vytvářely pestrou mozaiku metropolitního života, se představila řada talentovaných mladých umělců.  Philip Murch byl coby Harland Manderville pohledným a charismatickým milovníkem, zatímco Harvey Westwood v roli Joea Greye podal velmi přesvědčivý výkon – je to typ herce, kterého se vyplatí pozorně sledovat.  Síly zákona a pořádku, které v tomhle bouřlivém prostředí měly co dělat, ztělesnil Jonathan Barakat jako konstábl Farrow. Církev zastupovala Jochebel Ohene MacCarthy coby sestra Edith a Becky Stockley skutečně zaujala v roli houževnaté a odhodlané novinářky.  Michael Karl-Lewis ztvárnil pana Bolta a Lightermana, David Sharp se představil jako pan Borage a pan Erridge, Daniel-Thomas Forster odehrál role pana Quilta a pana Fippse, Alex West převzal postavy Ernesta Donnea a kováře, zatímco Aaron Gwilliam-Stone hrál Adama Donnea a Chrysanthema.  Martha Burke byla okouzlující pokojskou, Christian Andrews vystoupil jako sir Walter Gladstone a Elric Doswell jako dopravce.  Potěšily nás také výkony Ciary Ennia (Daisy), Johanny Pearson-Farr (Jasmína) a Elizy Roadnight (Fialka), stejně jako Elly-Jane Thomas v rolích prodejkyně ústřic a lady Rutherfordové.  Alternativní obsazení, které jsem neviděl, tvořily Molly Osborne (Charlotte), Simone Sullivan (Penhaligonová), Lauren Poulson (Brayová) a Rebecca Wickes (Lily).

Živelná choreografie Fabiana Aloiseho byla vizuálním klenotem představení.  Naproti tomu minimalistická scéna Amy Yardley působila dosti stroze a její volba kostýmů byla značně eklektická: u mužů převládaly dobové oděvy, ale z neznámého důvodu byly dámy oblečeny do vypasovaných sak a dlouhých šifonových sukní ve stylu 50. let, zatímco služka v kompletním edwardiánském úboru vypadala, jako by si odskočila z inscenace „Inspektor se vrací“.  Proč?  Zdálo se, že nikdo netuší.  V kuse, který se jinak snaží o syrový realismus, byly tyto úkroky k fantaskní interpretaci těžko pochopitelné.  Režisér Simon Greiff k tomu jistě bude mít své vysvětlení.

V souladu s běžnou praxí nejsou studentská představení hodnocena hvězdičkami.

ZJISTĚTE VÍCE O TRINITY LABAN

ZJISTĚTE VÍCE O WEBBORN A FINN

Sdílejte tento článek:

Sdílejte tento článek:

Dostávejte to nejlepší z britského divadla přímo do vaší schránky

Získejte jako první přístup k nejlepším vstupenkám, exkluzivním nabídkám a nejčerstvějším novinkám z West Endu.

Z odběru se můžete kdykoli odhlásit. Zásady ochrany osobních údajů

SLEDUJTE NÁS