RECENZE: Amadeus v Chichester Festival Theatre ✭✭✭

Rupert Everett jako Salieri a Joshua McGuire jako Mozart ve hře Amadeus od Petera Shaffera v divadle Chichester Festival Theatre. Foto: Tristram Kenton Amadeus Chichester Festival Theatre 26. července 2014

3 hvězdičky

Zrekonstruované Festival Theatre v Chichesteru je naprostá lahůdka. Sedadla jsou velmi pohodlná, prostor pro nohy se zvětšil a sklon hlediště se zvýšil, takže diváci jsou blíže k jevišti a mají lepší výhled. Akustika je dokonalá a elektrizující atmosféra místa prosyceného vzpomínkami i velkým příslibem do budoucna je ohromující.

Pro otevření tohoto nádherného „nového starého“ prostoru vsadil umělecký šéf Jonathan Church na jistotu. Shafferovo mistrovské dílo Amadeus o hudbě, umění a silách, které je formují, je úžasná hra, která se hned po své premiéře v roce 1979 stala hitem a okamžitou klasikou. Každý, kdo viděl televizní přenos oslav 50. narozenin National Theatre, jistě tuší proč.

Hned při vstupu do sálu navodí skvělá scéna Simona Highletta operní atmosféru. Barokní vlivy, mramorové povrchy, třpytivé lustry, polopropustná zrcadla pro projekce vytvářející různá prostředí, nemocnice, která se dokáže proměnit v divadlo – vizuál je elegantní, vytříbený, velkolepý a ambiciózní. Přidejte k tomu přepychové kostýmy a mohli byste mít pocit, že sledujete Mozartovu operu v Covent Garden, a ne hru o vztahu mezi Wolfgangem Amadeem Mozartem a Antoniem Salierim.

A to je dobře. Shafferova hra je totiž symfonií – tak hudební, jak jen divadelní hra může být, aniž by sklouzla k opeře či jiným hudebním formám. Je o hudbě, ale není na ní závislá, ačkoliv mnohé z jejích nejsilnějších momentů hudbu využívají.

Jedním z největších zklamání je, že Church nevyzdvihuje hudbu tak, jak by si zasloužila. Chvílemi se zdá, jako by chtěl hudebními pasážemi prosvištět, přitom aby hra skutečně zazářila a okouzlila, potřebují tyto momenty prostor, důraz a čas na nadechnutí. Scéna, kde se Mozart nadšeně dělí o plány na Figarovu svatbu, nebo ta, kde promění Salieriho banální pochod v nesmrtelnou klasiku, jsou příliš uspěchané. Stejně tak scéna, kdy si Salieri poprvé uvědomuje Mozartovu genialitu a je téměř nepříčetný rozkoší z jeho hudby, nedává tónům dostatek prostoru. Aby tyto okamžiky fungovaly, musí divák tu hudebnost a zázrak prožít – pouhé mluvení o tom nestačí.

Ve druhém dějství říká Salieri o Mozartově díle toto:

„Užasle jsem sledoval, jak ze svého všedního života tvoří umění. Oba jsme byli obyčejní muži, on i já. Přesto on z obyčejného vytvořil legendy – a já z legend vytvořil jen obyčejnost!“

A to v podstatě shrnuje Churchovu inscenaci. Vzal něco s legendárním statusem a potenciálem a udělal z toho všední záležitost. A to i navzdory inspirativní scénografii, naprosto velkolepému pohybu a tanci od nadaného Stephena Meara (který dokáže herce přimět k elegantnímu a uměleckému pohybu podtrhujícímu slávu tehdejší doby) a prvotřídnímu obsazení.

To je svým způsobem taky umění.

Jessie Buckley je v roli Mozartovy manželky Konstance vynikající. Je krásná, vtipná, sexy a svěží. Simon Jones je naprosto přesný jako poněkud nechápavý císař Josef II.; jeho komediální načasování je skvělé a jeho suchý smysl pro absurditu naprosto trefný.

Jeho dvůr je plný hereckých perel. Timothy Kightley a John Standing jsou báječní jako zatuchlá hrabata s mocí nad smrtelníky a vlivem na to, co se bude hrát. Richard Clifford je výjimečný jako baron van Swieten – jeho pojetí movitého a vlivného svobodného zednáře je plné vhledu a obestřené opovržlivou jistotou.

James Simmons a Derek Hutchinson vytěžili maximum z rolí Venticelliů; jejich kostýmy i spletitý přednes byly čistým kouzlem.

Vedlejší obsazení nemá slabý článek. Všichni jsou výborní, přičemž Emily Shaw jako Katherina Cavalieri, Jack Edwards jako kuchař a Jeremy Bennett jako majordomus jsou obzvláště dobří. V ansámblu vynikají Marc Antolin a Harry Francis.

Hra ale funguje jen tehdy, pokud září Salieri a Mozart. Rupert Everett, čerstvě po triumfu v roli Oscara Wilda ve hře The Judas Kiss, se zdál pro Salieriho jasnou volbou. Má v sobě vážnost, komediální talent i schopnost obsáhnout různé věkové etapy postavy – to vše jako Wilde jasně dokázal.

Jenže The Judas Kiss režíroval Neil Armfield, nikoliv Jonathan Church.

Everett působí v roli Salieriho trochu ztraceně. V žádném případě není špatný, ale ani nevzlétá k výšinám, jak by mohl. V jádru je příliš často příliš vzteklý. I když je nutné, aby soptil proti Bohu (což je jedno z hlavních témat hry), není nutné, aby soptil neustále. Salieri je chladné stvoření; je protikladem horkokrevného Mozarta. Ano, vře to v něm, ale nemusí to být přehnané a křečovité. A rozhodně ne tak brzy, jak to Everett předvádí.

Císař Josef II. vtipně prohlašuje, že Mozartova hudba má „příliš mnoho not“. Totéž platí pro Everettova Salieriho. Je tu příliš mnoho sopečných erupcí a málo momentů chladné, hedvábné, vychytralé a téměř tiché zášti.

Stylisticky to Everett trefil a jeho komika je bezchybná. Obzvláště dobrý je jako umírající Salieri v úvodu a závěru hry. Potřeboval by však do role vnést více flexibility a nuancí, protože Shafferův text by se mu za to odvděčil. (A nejsem si jist, zda byl nutný ten gejzír krve jako ze Sweeneyho Todda v momentě podříznutí hrdla.)

Na druhé straně Mozartovi Joshuy McGuirea pár „not“ chybí. Potřeboval by najít pro postavu jasnější linku, která by mu dodala celistvost a hloubku. Mozart může být impulsivní, sprostý a arogantní, ale divák k němu musí cítit sympatie – jinak dramatické vrcholy druhého dějství nikdy nezafungují. A to se zde děje.

Není to jen o hloupém a otravném smíchu.

Pocit majestátnosti a geniality musí být přítomen neustále, stejně jako pochybnosti a strach z budoucnosti. Když Salieri ve druhé polovině začne utahovat šrouby, divák musí cítit Mozartovu bolest.

Jenže Maguire se spíše šklebí a culí a nedokáže prodat to skutečné zoufalství z neuznané práce. Jediný soucit tak divák pociťuje díky jeho vztahu s Konstancí.

V obou případech se zdá, že jde spíše o režisérské rozhodnutí než o nedostatek dovedností. Everett i Maguire mají na to podat oslnivý výkon. Zatím se tak nestalo, ale možná s přibývajícími reprízami a jistotou v textu jejich výkon dozraje.

I přes tyto výtky má inscenace co nabídnout. Nenudí, je krásná na pohled a text neztratil nic ze své jiskry. Pasáž, kde Salieri uznává Mozartův talent za doprovodu jeho hudby, je stále jedním z nejsilnějších momentů moderního dramatu:

„Neuvěřitelné! Na papíře to vypadalo jako nic. Začátek prostý, skoro komický. Jen tep. Fagory, basetové rohy – jako rezavá tahací harmonika. A pak najednou, vysoko nad tím, hoboj. Jediný tón, který tam visí, neochvějný. Dokud ho nepřevezme klarinet a neosladí ho do fráze plné takové rozkoše! Tohle nebyla skladba nějaké cvičené opičky! To byla hudba, jakou jsem nikdy neslyšel. Plná takové touhy, takové nenaplnitelné touhy. Zdálo se mi, že slyším hlas Boží.“

A to je svým způsobem klíč k celé hře.

Doufejme, že pokud se inscenace přesune do West Endu, podaří se Churchovi tím klíčem správně otočit a odemknout v Everettovi a Maguireovi ty výkony, kterých jsou nepochybně schopni.