RECENZE: Muzikál Anything Goes v Crucible Theatre a následné turné ✭✭

Anything Goes

Crucible Theatre, Sheffield, pak celostátní britské turné

27. prosince 2014

2 hvězdičky

Zeptejte se Stephena Sondheima na Colea Portera a pravděpodobně vám řekne totéž, co ve své knize Finishing The Hat: „Na Porterovi je jedinečné, že i ve svých nejvíc teatrálních polohách jsou jeho texty upřímně procítěné... Jednou z věcí, které dodávají Porterovým textům onen zápal, je fakt, že miluje tu smetánku (haute monde), kterou satirizuje... každé slovo, které Porter o (boháčích) napíše, zní pravdivě. Právě bohatí lidé v penthousech poutali Porterovu pozornost a podněcovali jeho vtip; záleželo mu na nich... Porterovou slabinou je uculující se dospívající záliba v dvojsmyslech, které jsou tak okaté, až se stávají jednosmyslnými... To je samozřejmě jedno z nebezpečí oné teatrálnosti; může sklouznout od rozvernosti k vulgárnosti v rozmezí jediného jinotaje... ale... Porter věří tomu, co říká, i ve svých nejvypjatějších momentech.“ V sheffieldském divadle Crucible se nyní hraje v režii Daniela Evanse muzikál Anything Goes, dílo, na jehož scénáři se v průběhu let podílelo šest různých autorů (od P. G. Wodehouse po Johna Weidmana), ale mělo pouze jednoho libretistu a skladatele – Colea Portera – ačkoliv mnohé písně v současné verzi nebyly původně složeny přímo pro toto představení.

Smyk této inscenace směrem k vulgárnosti snad musel být vidět i z vesmíru.

Jde o skutečně nevkusné zpracování kusu, který v těch správných rukou dokáže být nekonečnou lahůdkou plnou sofistikovaného vtipu, báječných melodií a šarmantního veselí. Poté, co Evans stál u zrodu tak triumfálních znovuvedení muzikálů Oliver! a My Fair Lady, byla očekávání vysoká. Věřilo se, že společně s Alistairem Davidem (který tak chytře a vynalézavě vytvořil choreografii k oněm předchozím hitům), Nigelem Lilleym (velmi talentovaným hudebním supervizorem) a Tomem Bradym (jenž odvedl skvělou práci na My Fair Lady) přinesou prvotřídní zážitek. Místo „vysoké krejčoviny“ z Fortnum & Mason nám však naservírovali diskontní výprodej z Aldi.

Jak se to stalo? To byla otázka, kterou jsem si kladl pořád dokola, když jsem sledoval, jak je jedno nadýchané suflé za druhým podáváno jako splasklý lívanec nebo připálený pudink. Velkým problémem je obsazení, stejně jako choreografie, ale také celková koncepce; je to zkrátka od základu špatně snad v každém ohledu. Kde má být styl, tam je sprostota; kde má být půvab, tam se pitvoří; kde má být vášeň, tam je nesmyslnost. Anything Goes není vánoční pantomima ani nízkorozpočtová „lechtivá“ komedie. Jistě, je to plné bláznivostí a trochu lechtivého humoru, ale funguje to jen s přemírou energie zaměřené na styl, věřitelné postavy, romanci a schopnost dodat i tomu nejnepravděpodobnějšímu ději zdání skutečnosti. Nepotřebuje to vtipy o erekci ani prvoplánově laciné charakterizace – potřebuje to jemnost, jistotu a onu dokonalou směs frašky a salónní komedie, která tento žánr definuje. Tvůrci zde tomu zjevně nerozumějí.

Ještě štěstí, že Porterova partitura má stále takovou krásu, energii a vřelost: věk jí neublížil. Brady a malý orchestr hrají dostatečně dobře, i když některá tempa jsou příliš pomalá a jiným chybí ten správný puls, aby zazářila. Inscenace má také nadaný ansámbl, který jako celek zpívá opravdu výborně – absolutně nejlepšími momenty jsou ty, kdy sbor zpívá v plné síle. A jsou to skutečně skvělé okamžiky: There's No Cure Like Travel, Bon Voyage a There'll Always Be A Lady Fair. Robustní, energický mužský soubor je ve všech ohledech skvělý a tvoří páteř této produkce. Zvláště dobří byli Jack Evans, Dylan Mason a Adam Rhys-Charles; nejlepší výkon večera podal Bob Harms jako kapitán milující gangstery a celebrity – skvělý hlas, ostrý charakter a vynikající smysl pro styl. Žádná inscenace Anything Goes nemůže aspirovat na závratné výšiny bez senzační Reno Sweeney, té ohnivé zpěvačky, a bez dechberoucího stepu na konci prvního dějství, kdy se naplno rozezní titulní píseň. Tahle produkce bohužel nemá ani jedno. Role Sweeney byla původně napsána pro Ethel Merman, takže interpretka potřebuje hlas, který dokáže pořádně „zadunět“ s vervou; Debbie Kurup je dobrá v mnoha věcech, ale výšky a silný „belting“ nejsou její silnou stránkou, což odnesly jak Anything Goes, tak Blow Gabriel Blow. Alistair David jako by zapomněl na svůj um a jeho choreografie vyvolávala dojem, že účinkující nezvládají své sestavy. Výsledkem byla jen slabá limonáda, i když to měl být dynamit. Oživit tyto „papírové“ postavy a zajistit, aby milostné i humorné písně zněly upřímně a svěže, je hlavní výzvou, která však byla nad síly Kurup i Matta Rawlea (jehož hlas se ke skóre nehodil a jehož Billy působil napůl jako Jimmy Stewart a napůl jako hračka na klíček), Zoe Rainey (její Hope postrádala naději a její pěkný hlas nebyl plně využit) a Alex Young (jejíž Irma jako by vypadla z Cabaretu od Kandera s Ebbem a ne z této show). Hugh Sachs pak v roli Moonface Martina, která je pro každého komika darem, předvedl doslova lekci v tom, jak být naprosto nevtipný. Špatný zpěv a žalostné načasování korunovaly tento nezdar. V prvním dějství se zdálo, že Stephen Matthews je ze stejného těsta, jeho lord Evelyn byl bez radosti a přehrávaný. Ve druhém dějství se však našel a jeho přiznání Plum Blossom a podání Gypsy In My Soul ukázalo, že správný styl a přístup by zde přece jen byly možné.

Ze starších členů obsazení Simon Rouse víceméně prošel se svým pijanem Elishou Whitneym, i když mohl být do peněz o něco víc zapálený. Jane Wymark se role Evangaline Harcourt zhostila s odhodláním, které bylo stejně upřímné jako frustrující. Tanec, který musel soubor předvádět, byl většinou matoucí a neměl nic společného s romancí a elánem, na kterých hudba stojí.

„Excentrický“ je možná nejlepší slovo pro podivnou scénografii Richarda Kenta. Bylo těžké pochopit, proč byl zrovna tento design zvolen jako nejlepší podpora pro toto představení. Jistě, byly tu drobné triky umožňující různé simultánní pohledy (shora i zepředu) na převážně statickou scénu, ale prostor byl přeplácaný a okolí postrádalo barvy i energii. Kostýmy tomu moc nepomohly; chudák Zoe Rainey utrpěla nejvíce v sérii nelichotivých a nepochopitelně ošklivých modelů.

Síla Porterových textů a hudby je taková, že i když se jim dostane mizerného podání, jako většinou zde, stále v nich zůstává ona nepopsatelná velikost, která zaručuje určitou míru potěšení. Diváci si budou podupávat, pobrumlávat a budou do jisté míry spokojeni. Ale ke ztřeštěným výšinám radosti, kterých by mělo být dosaženo, to má daleko. Ne. Toto byla inscenace Anything Goes, kde – jak se zdálo – prošlo skutečně „všechno“. Bohužel název muzikálu nemá sloužit jako režijní či choreografická licence k jakékoliv nevkusnosti. Termíny a místa národního turné Anything Goes naleznete zde.