RECENZE: Apartment 40C, St James Studio ✭✭✭

Nova Skipp (Kathryn) a Peter Gerald (Edward) v muzikálu Apartment 40C. Foto: Matthew Lees Apartment 40C

St James Studio

3 hvězdičky

Apartment 40C je dvouaktový muzikál, který s přestávkou trvá necelé dvě hodiny. Svou pouť začal jako skvěle hodnocená inscenace v London Theatre Workshop ve Fulhamu koncem roku 2014 a po úpravách a doplnění nového materiálu se nyní přesouvá do St James Studio – komorního prostoru s kabaretní atmosférou, který se nachází pod divadlem St James Theatre.

Děj se odehrává během jediného večera v jednom z newyorských věžáků. Byt působí velmi zabydleně, ošuntěle a rozhodně nehraje na efekt. Rozházené knihy, nákup, pozůstatky po stěhování, pohodlná pohovka pro večerní odpočinek a narychlo uvařené jídlo v kuchyňském koutě – to vše udává tón rušnému, až vyčerpávajícímu městskému životu, kde je hluk a stres velkoměsta neustále na blízku. I když se v okolí možná pohybují „stovky dalších lidí“, okamžitě cítíme, že jde o mnohem drsnější, méně uvolněnou a napjatější zkušenost, než jakou nabízí Sondheimova Company. Scéna se postupně zaplňuje třemi páry s podobnými jmény, které v sérii obrazů a písní rozplétají své oddělené, a přesto propletené příběhy. Páry se objevují současně, jindy společně nebo jen jako jednotlivci. Přecházíme od dialogů a monologů k sólům, duetům a nakonec k ansámblu. Postavy zastupují různé generace – od mladých naivních Katie a Eddieho (Alex Crossley a Alex James Ellison), přes ambiciózní třicátníky Kate a Eda (Lizzie Wofford a JohnJo Flynn) až po Kathryn a Edwarda (Nova Skipp a Peter Gerald). Postupně si uvědomujeme, že jde o tentýž pár v různých životních etapách – sérii momentek zachycujících klíčové okamžiky, které se odehrály právě v Apartmentu 40C.

Stylisticky i tematicky má tento muzikál blízko k nedávným hitům žánru, jako jsou The Last Five Years nebo If/Then, ale ve své současné podobě jejich kvalit dosahuje jen nárazově. Abychom pochopili proč, je dobré mít na paměti tři mantry, kterými se Stephen Sondheim řídí při psaní muzikálů: „Obsah určuje formu“, „Méně je více“ a „Bůh tkví v detailech“.

V prvním bodě inscenace skutečně exceluje. Koncept mapování vztahu formou momentek je originální a dává prostor pro postupné odhalování souvislostí, které do sebe plně zapadnou až v druhé polovině večera. Hudební čísla navíc skvěle fungují jako zkratky jednotlivých nálad, okamžiků a reakcí, které se později v reprízách vrací s ještě větším účinkem. Písně nabízejí skvělé příležitosti pro vykreslení postav s citem pro nuanci, čehož schopné obsazení naplno využívá. Vynikající doprovod v podobě klavíru, houslí a violoncella k formátu skvěle sedí, zejména díky převaze melancholických pasáží a teskné lítosti, pro které je tato kombinace ideální.

Večer se však už méně úspěšně drží hesla „méně je více“. Jak uvádí program, jde o muzikál s „velkým množstvím textu“. Ačkoli jsou dialogy břeskné a realistické, přináší to i negativa. Samotná délka mluvených scén vyvolává dojem, zejména v první půli, že sledujeme činohru s doprovodnou hudbou, nikoli muzikál, kde je přirozené plynutí mezi slovem a melodií klíčovým nositelem emocí a charakteru. Mnoho dialogů se navíc nesoustředí na situaci, ale spíše na expozici – poskytují popisné informace a pozadí příběhu, což brzdí dramatický spád. Kratší a údernější scény by dodaly více energie a přiměly by nás o postavy jako o jednotlivce více stát.

Tato upovídanost má vliv i na samotnou hudbu. Převažuje forma arioso v poklidném tempu. Rychlejších čísel je málo a melodie se často přesouvá k nástrojům, protože zpěváci mají příliš mnoho textu, který musí odříkat. Melodie zůstávají spíše útržkovité než rozvláčné právě kvůli množství slov. Radikálnější zjednodušení obsahu by tak prospělo i hudebnímu toku. Ty podmanivé momenty v hudebním divadle, kdy dojde k oné unikátní alchymii mezi textem a hudbou – kdy víte, že právě tato píseň je pro danou chvíli ta pravá – se těžko definují, natož rozebírají, ale zbavit se překombinovanosti je rozhodně nezbytným předpokladem.

To se přesně ukazuje v posledních dvaceti minutách, kdy zásadní zvrat v ději náhle sjednotí dialog i hudbu do sevřené a dojemné finální sekvence syrových emocí. Máte pocit, že najednou sledujete úplně jiné představení. Poslední tři písně – „Pocket Park“, „Time“ a „A Child“ – jsou vynikající, ukazují, čeho je tvůrčí tým v nejlepší formě schopen, a obhajují formát muzikálu jako celku. Doporučil bych tvůrcům zvážit, jak by se trocha toho kouzla z finále dala přenést i do první poloviny.

Relevantní je i Sondheimův poslední postřeh. V inscenaci je k vidění mnoho propracovaných detailů v herectví a hlasovém projevu, zejména důmyslné předávání rekvizit mezi páry, kdy stejný předmět hraje roli v různých érách. Celkově se však produkce musí ve svém novém domově ještě více usadit. Scéna je místy uspořádána neohrabaně, takže postavy mají málo prostoru se mezi nábytkem a sebou navzájem pohybovat. Stejně tak se v ději vyskytly momenty, kdy nebylo jasné, proč někteří aktéři zůstávají na scéně a jiní nikoliv. Tyto nedostatky by se daly snadno vyřešit v rámci celkového „pročištění“, které show potřebuje a které by odhalilo čisté a pevné linie tohoto v jádru skvělého konceptu, jenž stále vyžaduje další pilování.

Apartment 40c se hraje v St James Studio do 12. dubna 2015