RECENZE: Flames, Waterloo East Theatre ✭✭✭

Flames

Waterloo East Theatre

14. května 2015

3 hvězdičky

Hřbitov s několika nakloněnými, polorozpadlými náhrobky; pár holých keřů; šustění a víření suchého listí a vytrvalé kapání zimního deště, který se usadil na celý den – to vše tvoří atmosférické pozadí pro FLAMES, nejnovější dílo Stephena Dolginoffa, které se právě uvádí pod železničním obloukem ve Waterloo East Theatre. Dolginoff je známý především díky Thrill Me, svému vynikajícímu muzikálovému zpracování případu Leopolda a Loeba z roku 2005, který dříve inspiroval filmy jako Provaz nebo Nátlak. Masivní hřmění a dunivé oktávy klavíru, připomínající spíše barové piáno než koncertní křídlo, však hned od začátku signalizují, že se vydáváme spíše do londýnského hřbitova Highgate než do chicagského Hyde Parku – a spíše do světa přímočarých hřbitovních thrillerů než za hledáním Nietzscheho nadčlověka a dokonalé vraždy.

Ze stínů se vynořuje dvojice, aby uctila památku u hrobu uprostřed scény. Meredith (Abi Finley) truchlí nad ztrátou svého snoubence Edmunda, který zahynul při požáru přesně před rokem. Doprovází ji Edmundův nejlepší přítel a blízký kolega Eric (David O’Mahony), který se ji v podmanivém úvodním čísle snaží ujistit, že nastal čas jít dál a že by možná měli svůj vztah stvrdit a začít spolu chodit. Okolnosti požáru a Edmundovy smrti ji však stále pronásledují a stávají se motorem pro všechny dějové zvraty, které se během večera odvíjejí. Když se Eric vrací k autu, objeví se další muž (Bradley Clarkson), který tvrdí, že je Edmund, jenž vstal z hrobu, do kterého ve skutečnosti nikdy neulehl. Předkládá zcela jinou verzi událostí, podle níž z požáru, v němž měl zahynout, unikl. Chce se vrátit, aby očistil své jméno od podvodu s úsporami, z něhož byl v době své smrti obviněn, navázal tam, kde přestal, a konfrontoval svého domnělého vraha. Tento dějový posun nastoluje dominantní téma a zdroj napětí v muzikálu, a sice otázku: „Která postava, pokud vůbec nějaká, mluví pravdu a komu z nich máme vlastně věřit?“ Má Meredith věřit této verzi a jsou postavy skutečně tím, za koho se vydávají?

Napětí má proto pramenit spíše ze vztahů než ze samotných zločinů. To se odráží v rovnováze mezi dialogy, hudbou a akcí. Hřbitovní kulisy jsou převážně dekorativní: efektní výboje tekutého kyslíku a prodloužené hřmění (s občasným přispěním vlaku projíždějícího nad hlavou) sice podtrhují každý další dějový zvrat, ale krev v žilách vám z nich neztuhne. Místo toho se pozornost soustředí na debaty mezi postavami, které se snaží přesvědčit jedna druhou i nás o své vině či nevině. Velká část hudby má podobu sólových písní, které plynule přecházejí v propracované, dlouhé diskusní duety. V nesprávných rukou by to mohlo působit staticky, ale režisér Garry Noakes udržuje dění v pohybu velmi obratně i přes zaplněnou scénu. A aniž bych chtěl prozrazovat příliš, v závěrečných scénách přiměje režisér bojových scén Cristian Valle všechny tři aktéry k velmi věrohodným vzájemným potyčkám. Vzhledem k tomu, že libreto, hudba i texty jsou dílem jednoho muže, nelze je dost dobře hodnotit odděleně. Především je třeba říct, že jde o velmi sofistikovanou a řemeslně zdatnou práci. Dialogy jsou jadrné, sevřené a vtipné, ale zároveň věrohodně naturalistické a v případě potřeby i cituplné. Dolginoff umně nastavuje emocionální konflikty tak, že přechod od slov k hudbě působí naprosto přirozeně. Texty písní bývají občas upovídané a záměrně chytré, ale hudební složka si s takovým slovním přívalem dokáže poradit, aniž by se do něj zapletla – hlavně proto, že texty jsou vždy hnány dějem a posouvají akci kupředu, místo aby nás nechaly příliš dlouho uvíznout v jedné náladě. Hudba je obecně dynamická, dává vyniknout především slovům, ale nabízí i klidnější pasáže k vykrystalizování pointy a zdůraznění emocionálních nuancí. Dominují pulzující pedálové tóny, nad nimiž se vznáší hlas v ariosním stylu. Zaujmou akordové sekvence a zajímavé harmonické plochy v duchu Sondheima, které signalizují změny nálad, i vznosné melodické fráze, jež silně zachycují emocionální a lyrické ambice postav. Celý projekt však provází určitá tónová nejistota, která nepůsobí zcela přesvědčivě. Večer začíná jako přímočarý thriller, ale s přibývajícími zvraty se mění v uvědomělou parodii žánru. Na tom by nebylo nic špatného, ale v určitých okamžicích, zejména v rychlých, téměř fraškovitých závěrečných scénách, nebylo jasné, který přístup má převážit – zda máme s postavami soucítit, nebo se jim prostě smát. Toho večera, kdy jsem divadlo navštívil, se publikum místy smálo nevhodně a tápalo v tom, jak na emoce hry reagovat. Pokud Dolginoffovo předchozí a nejznámější dílo velmi dobře zrcadlilo témata a postupy Sweeneyho Todda, patří tento thriller nakonec spíše k gotické nadsázce Rocky Horror Picture Show. Pokud tomu tak je, šlo spíše o výsledek výkonů, nebo materiálu? Myslím, že odpověď leží někde uprostřed. Je to slabší kus než Thrill Me, protože se toho ke konci snaží obsáhnout příliš mnoho a je až „přechytřelý“. Aby však tyto prudké změny nálady fungovaly, potřebuje také herce, kteří dokážou zrychlit tempo dialogů a podávat je s onou bleskovou, smrtelně vážnou seriózností, o níž Noel Coward říkal, že je tajemstvím té nejlepší komedie. Mám pocit, že s přibývajícími reprízami, až si herci v kulisách i mezi sebou více sednou, tomu tak bude. Přesto všichni tři protagonisté zpívali suverénně a vyjadřovali skutečnou i předstíranou emocionální intenzitu přesně tak, jak si děj žádal. Mathew Eglinton u piana pak odvádí vše potřebné pro udržení tempa po vstupu hudby a vytváří u kláves strašidelnou, rezolventní a osudovou atmosféru. Flames se ve Waterloo East Theatre hraje do 31. května 2015