RECENZE: Getting Better Slowly, New Diorama Theatre ✭✭✭✭

Getting Better Slowly New Diorama Theatre

3. října

4 hvězdy

Jednoho rána se Adam Pownall probudil a zjistil, že jeho tělo pomalu, ale jistě vypovídá službu. Začalo to v končetinách, pokračovalo přes hrudník a obličej, až ho nemoc nakonec připravila o schopnost mluvit nebo byť jen mrknout. Viník? Syndrom Guillain-Barré, vzácné onemocnění, které během pár dní způsobí úplné ochrnutí. Nyní Adam vypráví svůj příběh skrze výrazně pohybovou inscenaci. Najdete tu vědecká fakta pro ty, které to zajímá, ale především obrovskou dávku lidskosti.

Pownall je kreativním producentem a zároveň v show sám účinkuje, což roli „Adama“ (beletrizované verze sebe sama) dodává skutečnou upřímnost a dojemnou zranitelnost. O to víc vás zasáhne, když mluví o své rodině – zejména o pocitech viny své matky, která ho dříve komandovala kvůli vynášení koše, nebo o Adamově zoufalém přání, aby se k němu bratr přestal chovat tak nezvykle hezky a raději si z něj, jako obvykle, zase pořádně utahoval.

Diváci s ním soucítí a fandí jeho uzdravení stejně jako postavy v jeho příběhu. Ačkoli je jeho samotná přítomnost na jevišti jasným signálem, že se z toho dostal, v inscenaci jsou momenty ryzí nejistoty, kdy i publikum zapomíná, že Adamovo přežití je jistá věc. Pomáhá i fakt, že Pownall i jeho kolegyně Kitty Randle jsou nesmírně sympatičtí. Dvojice využívá komorního prostoru divadla k tomu, aby se divákům dívala do očí, navázala s nimi kontakt a občas je i přímo oslovila.

V čem se však Pownall jako umělec skutečně projevuje, je ztvárnění bolesti – té fyzické, ochromující bolesti. Podává ji mistrně a jsou chvíle, kdy vypadá, že každou vteřinu omdlí pod náporem nesnesitelných muk. Jeho pohybová práce je neuvěřitelná, o to víc, když líčí stav úpadku, do kterého jeho tělo upadlo během dlouhého pobytu na jednotce intenzivní péče. Samotná fyzická povaha hry představuje další vítězství – Adam vypráví svůj příběh prostřednictvím pohybu, o který ho nemoc dříve připravila.

Randle, která na sebe bere roli nemoci i širokou škálu vedlejších postav, působí jako zlomyslná bludička, která se mihotá po scéně a využívá Adama jako prolézačku – jako hračku. V roli syndromu Guillain-Barré osciluje mezi morbidním potěšením z bolesti, kterou způsobuje, a mírným údivem nad vlastní silou, jako umíněné dítě, které nikdy nechtělo nikomu skutečně ublížit – nebo snad chtělo? V každém případě Randle podává fascinující výkon a Pownallovým pohybovým schopnostem zdatně sekunduje.

Scénář Nicka Wooda vychází z hodin nahraných rozhovorů s Adamem, jeho přáteli a rodinou. Wood se naštěstí vyhýbá přílišné sentimentálnosti, i když se v několika momentech pohybuje na hraně přehnané vážnosti. Naštěstí zde vyniká Pownallův hovorový styl vyjadřování i autentické hlasy jeho rodiny, což vytváří něco příliš opravdového na to, aby se to dalo přejít. Dialogy jsou zpočátku trochu křečovité, než se oba interpreti rozehřejí, ale nakonec zvítězí upřímnost hry, která se změní v přirozenou konverzaci, jak se Pownall a Randle během něco málo přes hodinu trvajícího představení dostávají do tempa.

Světelný design Howella Thomase je prakticky bezchybný a je radost ho sledovat, což více než kompenzuje poněkud neforemnou scénografii. Režie Tilly Branson udržuje svižné tempo a najednou je celé představení u konce mnohem dříve, než by si diváci přáli.

Celkově spočívají hlavní přednosti Getting Better Slowly v jeho protagonistech a v obrovském srdci, které do příběhu vložili. Odehrává se v malém světě, ale v takovém, který je dokonale zformovaný a ve kterém každý z nás dokáže najít své místo. Pokud jde o Pownallův cíl zvýšit povědomí o syndromu Guillain-Barré, ten byl splněn beze zbytku. A mimochodem u toho vytvořil pozoruhodné představení.

ZJISTĚTE VÍCE O TURNÉ GETTING BETTER SLOWLY