RECENZE: Jindřich V. aneb Harry Anglie, Shakespeare's Globe ✭✭✭

Mark Ludmon recenzuje inscenaci Henry V or Harry England, kterou právě uvádí Shakespearův Globe

Colin Hurley a Steffan Donnelly ve hře Jindřich V. Foto: Tristram Kenton Jindřich V. aneb Harry England (Henry V or Harry England)

Shakespeare’s Globe, Londýn

Tři hvězdy

Rezervovat vstupenky

Shakespearovo drama o vítězství Jindřicha V. u Azincourtu Angličané dlouho vnímali jako oslavu vlastenectví a mužské chrabrosti. Králova výzva k „nám, hrstce vyvolených, nám, bratrům v boji“ bývá citována jako hrdinský apel do zbraně, a to zejména po filmové verzi Laurence Oliviera z roku 1944 natočené během druhé světové války. Jenže je to Shakespeare, takže nic není tak jednoznačné. V nové inscenaci režisérek Sarah Bedi a Federay Holmesové v divadle Globe vystupují do popředí spíše hašteřiví vojáci a cyničtí zbabělci než ušlechtilí vojevůdci.

Titul Jindřich V. aneb Harry England (Henry V or Harry England) připomíná místo titulního krále v mýtech o anglickém nacionalismu. V podání Sarah Amankwahové však jeho burcující projevy působí spíše jako prázdná rétorika, často pronášená do prázdného jeviště. Vyprávěcí glosy Chóru jsou zde rozděleny mezi různé postavy, což tříští šovinistické vyznění hry a zdůrazňuje, jak málo mají slova společného se skutečnou akcí, kterou komentují. Král a jeho spojenci si možná věří ve válce proti Francii, ale vojáci a prostý lid jsou skeptičtí až nepřátelští – místo umírání u Azincourtu touží po „korbelu piva a bezpečí“. Inscenace navazuje přímo na konec Jindřicha IV. (2. část) a připomíná nám, že princ Hal dostal od umírajícího otce radu, že zahraniční válka zastaví domácí rozbroje tím, že „zaměstná neklidné mysli spory v cizině“. Jeho nárok na Francii působí slabě i přes posvěcení arcibiskupem z Canterbury a je spíše součástí královské pózy, kterou Hal přijímá po nástupu na trůn.

Sophie Russell a Sarah Amankwah ve hře Jindřich V. Foto: Tristram Kenton

Výsledek je nevyrovnaný. V deklamacích krále a dalších vojenských vůdců je patrná jistá plochost, které chybí vzrušení z bitvy u Shrewsbury, jež uzavírala inscenaci Jindřicha IV. (1. část) téhož souboru – úvodní kapitolu letošní letní trilogie „Henriad“ v Globu. Po rozkoších s Falstaffem a jeho kumpány v obou částech Jindřicha IV. pramení radost z tohoto Jindřicha V. z kousků nižších šarží a prostého lidu. Steffan Donnelly je vynikající jako Fluellen, velšský kapitán s pórkem na klobouku, zatímco Colin Hurley si zopakoval svůj nekonvenčně uměřený výkon v roli chvástavého Pistola – nebezpečného hlupáka, který je stejně zábavný jako zkorumpovaný a zbabělý. Hurley se také postaral o jeden z vrcholů představení v roli francouzské princezny Kate, která se s komickým úsilím snaží naučit anglicky od své dvorní dámy Alice v podání Leaphie Darko. Sophie Russellová – která byla brilantním sudím Šalkem v Jindřichu IV. (2. část) – opět září, tentokrát jako francouzský dauphin, který miluje svého koně víc než kteroukoli ženu.

I když hra líčí vítěznou invazi, nikde neuvidíte vlajku svatého Jiří. Pod vedením scénografky Jessicy Worrallové je Globe vyzdoben středověkou zástavou se třemi lvy, představující Anglii, Normandii a Akvitánii, ale i ty jsou na scéně zastíněny francouzskými liliemi, jakmile se děj přesune přes kanál La Manche. Pro nás, kteří jsme viděli všechny části trilogie, je to výrazná změna oproti pestrobarevným vlajkám různých britských frakcí, které vlály ve větru u Temže po celou dobu Jindřicha IV. – připomínka toho, jak byla zahraniční válka inspirována domácí politikou a potřebou jednoty. Je to však sám Shakespeare, kdo nám v epilogu Jindřicha V. připomíná, že tato riskantní válka, v níž údajně zahynulo 10 000 Francouzů, byla k ničemu a že během 40 let jeho nástupce Jindřich VI. ztratil celou Francii kromě Calais.

Helen Schlesinger a John Leader ve hře Jindřich V. Foto: Tristram Kenton

Po bujarosti obou částí Jindřicha IV. působí třetí díl trilogie jako tlumenější, elegická koda. Chybí mu drzý duch Hotspura v podání Michelle Terryové z první části a citelně postrádáme i Falstaffa v podání Helen Schlesingerové, který umírá mimo scénu hned na začátku Jindřicha V. Ale jako celek třídílného příběhu jde o fenomenální úspěch ansámblu Globu s nezapomenutelnými momenty během tří po sobě jdoucích večerů. Občasné výbuchy hudby Taya Akinbodeho dodávají představením dravou energii i momenty hlubokého dojetí díky využití široké škály zvuků od trubky a saxofonu až po perkuse a dobové nástroje. Všechny inscenace obsahují dynamické pohybové scény díky pohybovému režisérovi Glynnu MacDonaldovi, režisérovi soubojů Kevinu McCurdymu a choreografce Sian Williamsové, zatímco kostýmy plynule propojují různá období a vytvářejí nadčasový vzhled, který v Jindřichu V. graduje do výrazné červené a modré pro rozlišení obou stran. Režie Bediové a Holmesové přináší konzistentní vizi, která odhaluje rezonance a souvislosti napříč všemi třemi hrami. Vytváří také blízký vztah k hercům, který vedl k nadšenému potlesku diváků, kdykoli spatřili vracející se známé postavy a tváře – blízkost, kvůli které jsem se první večer bez nich cítil až nečekaně osamělý.

Uvádí se do 11. října 2019

VSTUPENKY NA JINDŘICHA V.