RECENZE: Hey Old Friends, Theatre Royal Drury Lane ✭✭✭✭

Bonnie Langford a tanečníci v Hey, Old Friends

Theatre Royal Drury Lane

25. října 2015

4 hvězdičky

Pokud byl potřeba důkaz (ačkoliv o tom silně pochybuji), že West End momentálně netrpí nadbytkem mužských hvězd hudebního divadla, pak ho včerejší galavečer v Theatre Royal Drury Lane s názvem Hey, Old Friends – benefice pro nadace The Silver Line a Stephen Sondheim Society k 85. narozeninám Stephena Sondheima – rozhodně poskytl.

Jako óda na úžasnou plejádu často nevyužitého ženského muzikálového talentu v Londýně mohl být večer Hey, Old Friends stěží lépe vymyšlen. Rozsah a všestrannost dam na jevišti byly vskutku působivé, orámované skvěle zazpívanou Beautiful Girls (v podání Josepha Shoveltona, který písni vrátil čest po letošním nezdaru na koncertě Follies v Royal Albert Hall) a Michaelovým Xavierem a jeho bezchybným, vášnivým přednesem Being Alive (což musel být snad nejlepší otevřený konkurz na roli Bobbyho v Company na světě).

Tyto typy charitativních koncertů se realizují velmi obtížně, částečně proto, že musí sloužit tolika pánům: záslužným charitám, které si zaslouží podporu; fanouškům, kteří chtějí vidět své oblíbené hvězdy v akci (obvykle zpívající to, v čem je poprvé viděli před dvaceti či třiceti lety); hudbě a divadelnosti samotných skladeb; fajnšmekrům, kteří touží po „neotřelých interpretacích“ a nechtějí jen „klasiku“; a nostalgickému oparu z předchozích koncertů a inscenací.

Hey, Old Friends zvládl tento balanc lépe než většina ostatních, a ačkoliv tam bylo až příliš proslovů o charitě (většinou v podání okouzlujícího, leč dnes již velmi pomalého Nicholase Parsonse, ale také Dame Esther Rantzen, která byla dle očekávání vynikající řečnicí), nechyběl především špičkový hudební doprovod Garetha Valentina a jeho zručného orchestru Concert Orchestra.

Hudba Stephena Sondheima je komplexní a často náročná, nejen na zpěv, ale i na hru, a Valentine zajistil, že jedinou konstantou večera byla vynikající orchestrální textura a opora. Zvukový design Garetha Owena naštěstí zajistil téměř po celou dobu vyvážený zvuk, protože u Sondheima jsou texty samozřejmě stejně důležité jako melodie.

Večer nabídl i půvabnou směs úcty a neuctivosti, díky čemuž se diváci cítili výjimečně a jako zasvěcení do oborových vtipů. Úvodní předehra People Who Like Sondheim (s elánem podaná duem Kit and McConnel) byla skvělou zábavou a dvojice se vracela po celý večer jako jakási sondheimovská verze Statlera a Waldorfa s vtipnými a kousavými poznámkami. V druhém dějství pak byla jednou z nezpochybnitelných senzací večera pětiminutová jízda skrze 33 Sondheimových skladeb „Ladies and gentlemen may we have your attention please...“, kterou s neuvěřitelným stylem a švihem předvedli Martin Milnes a Dominic Ferris. Tyto kabaretní vstupy dodaly programu tolik potřebný inovativní obsah.

Vystoupení Milnese a Ferrise však vyvolalo otázku, která se u těchto oslavných koncertů často vrací: Sondheim sám dohlížel na směs svých největších hitů, pozoruhodnou Conversation Piece z revue Side By Side By Sondheim, a přesto ji na koncertech téměř neslyšíme. Proč? Zvláště u koncertu, jako je tento, který na pódium vrátil dvě z původních hvězd Side By Side By Sondheim – Julii McKenzie a Millicent Martin.

Millicent Martin v Hey Old Friends.

Millicent byla v úžasné formě a její radostná repríza I Never Do Anything Twice právem sklidila bouřlivý potlesk a vyvolala touhu vidět ji v roli Madame Armfeldt v A Little Night Music. McKenzie bohužel nezazpívala ani notu sólově, ale její důstojná přítomnost a humorná poznámka o tom, že Martinová stále „chodí bez opory“, dodaly večeru nostalgické kouzlo a připomněly její bohatou sondheimovskou kariéru.

Je třeba říci, že některé volby písní byly dosti zvláštní. V prvním dějství se zdálo, že lahůdek je pomálu, ale když už přišly, stály za to: svobodný soprán Marianne Benedict v Comedy Tonight; Rosemary Ashe a Laura Pitt-Pulford, které si s chutí užily své „vnitřní mrchy“ v There's Always A Woman; opět Ashe, triumfující v drtivé Last Midnight; Anna Francolini, něžná a soustředěná v Move On; gradující sborová Sunday; a pak jiskřivá, nezastavitelná Sally Ann Triplett v energické a drzé Lucy and Jessie.

Druhé dějství bylo mnohem poutavější a konzistentně zábavné, i když obsahovalo i nejslabší chvíle večera: fádní a místy falešně zazpívanou Old Friends v podání sedmi vítězů ceny Studentský interpret roku nadace Sondheim Society; nevyváženou a víceméně nevtipnou Come Play Wiz Me (Tiffany Graves zde byla v podstatě nevyužitá, i když přesto rozkošná); a Rulu Lensku, která demonstrovala, proč Ah! But Underneath nepatří k Sondheimovým vrcholům a hudební divadlo k jejím silným stránkám.

Lenska byla obzvlášť odvážná, že se do tohoto čísla pustila hned po velkolepě efektním výstupu Bonnie Langford (včetně Antona Du Bekeho v roli nešťastné rekvizity) Can That Boy Foxtrot! Langford byla úžasná – neustále zpívala, tančila a předváděla akrobatické kousky. I zdatní dvacetiletí by měli co dělat, aby se vyrovnali její energii a dovednostem, které zde předvedla.

Program uzavíral blok písní nazvaný „11 O'Clock Numbers“ – Broadway Baby, Send In The Clowns, Losing My Mind, I'm Still Here a Being Alive. Ve skutečnosti žádná z nich není typickým „vrcholem před koncem představení“, ačkoliv každá dokáže diváky strhnout. A každá se zde dočkala pamětihodné interpretace.

Tracie Bennett v režimu „energizer“ prosvištěla písní Broadway Baby a ukázala hlas ostrý jako břitva. Její výkřik „Cash Only“ byl elektrizující. Haydn Gwynne se sice nepodařilo z myslí diváků vytěsnit představu Judi Dench zpívající Send In The Clowns, ale přesto zvládla jedinečný a procítěný přednes, který znovu ukázal sílu Sondheimovy kompozice.

Charlotte Page byla strhující a pěvecky suverénní ve velmi obtížné Losing My Mind; Kim Criswell se svou obvyklou hlasovou pyrotechnikou naprosto ovládla sál s I'm Still Here. Pět působivých a velmi odlišných talentů, následovaných Xavierovým silným finále Being Alive. Ke konci této sekvence byla rozmanitost a dominance Sondheima jako skladatele naprosto zřejmá.

Michael Xavier v Hey Old Friends

Po celý večer se hvězdám dostávalo výrazné vokální i choreografické podpory od studentů školy Musical Theatre School Arts Ed. Pěvecky nebylo co vytknout – shromážděný dav v černém oděných budoucích umělců poskytoval skvělou harmonickou oporu. Osm mladých mužů (možná více) zajišťovalo i taneční doprovod, zejména v efektních číslech jako Can That Boy Foxtrot! nebo Lucy and Jessie. Této choreografii od režiséra koncertu Billa Deamera by sice prospělo více maskulinity a méně mdlých „jazz hand“, ale vše bylo provedeno s precizností a synchronizací, která svědčí o dovednostech mladých interpretů.

Byl to uvolněný, oslavný koncert, který ukázal hmatatelný talent mnoha dam, které na scénách West Endu nevídáme tak často, jak bychom mohli. Člověka to nutí k zamyšlení, co bude další londýnskou inscenací Sondheimova muzikálu? Michael Xavier v Company? Follies v plném rozsahu? Ashe a Pitt-Pulford v Putting It Together? Dlouho očekávané Sondheim on Sondheim? Nová revue od Milnese a Ferrise?

Jak říkají texty: Sondheim je pořád tady; není třeba jít dál (Move On); vždycky se najde nějaká žena (There's Always A Woman), která vám připomene, pěvecky i divadelně, co znamená být naživu (Being Alive).