RECENZE: Holy Crap, Kings Head Theatre ✭✭

Holy Crap King’s Head Theatre, 13. června 2017

2 hvězdičky

REZERVUJTE VSTUPENKY

No tedy. K této věci by se mělo přistupovat přesně tak, jak byla – podle mého názoru – zamýšlena: jako k dryáčnické jízdě plné náboženství, sexu a médií, kde je hlavním cílem se za každou cenu bavit, bez ohledu na jakékoli umělecké či dramatické ambice. Nejlépe si ji vychutnáte v poctivém alkoholovém oparu a dost možná i pod vlivem něčeho poněkud silnějšího. Chci říct, že jsme v Islingtonu. O premiérovém večeru někdo během druhé poloviny vapoval, což možná naznačovalo širší „tendence“ publika. Kdo ví?

Pokud se ale v tomto počinu od bratrů Heatherových („The Heather Brothers“) snažíte najít něco hlubšího, pak „zanechte všech nadějí, kdo vstupujete!“. Autoři libreta, hudby i textů této hřmotně vulgární zábavy se už léta specializují na míchání brakových, povrchních frašek, které sice diváky baví, ale přivádějí k šílenství hloubavé divadelní profesionály a kritiky. Jsem si celkem jistý, že toto dílo se dočká podobného přijetí jako jejich předchozí kousky, například „A Slice of Saturday Night“ – show, která má podle divadelního programu na kontě „přes 400 inscenací po celém světě a byla přeložena do 9 jazyků“ (pravděpodobně nehraných současně, i když kdyby ano, na dopad představení by to nemělo sebemenší vliv). Označit jejich výtvory za „mělké“ a „laciné“ není nic jiného než konstatování zjevného. A tak je to v pořádku, protože jejich díla se specializují právě na tohle. Znovu a znovu. Jemnost? Ne, to u nich nehledejte.

Tohle je nicméně o něco „dospělejší“ sousto než „A Slice“ (mimochodem kus, který se hrál dlouhé tři roky na lodi SS Queen Elizabeth společnosti Cunard). Výtvarnice Zahra Mansouri zjevně nakupovala v sexshopech a během představení se pod nosy tolerantních, i když ne nijak zvlášť vzrušených diváků mává jistým množstvím ne příliš opotřebovaně vypadajících erotických pomůcek. Z jejího rozpočtu se na scénu už moc jiného nedostalo, kromě sady civilního oblečení a fetišistických kostýmů pro druhá dějství, určených pro vždy odhodlané obsazení: John Addison jako štíhlý a energický TV moderátor Bobby Del La Ray (jehož výkon velmi, velmi silně připomíná jeho nedávného Jojo v muzikálu „The Life“); Peter Bindloss v dvojroli vedlejších postav v podobném duchu, jako předvedl v „Jerry Springer“ (show, které se tento pokus vzdáleně podobá); Letitia Hector jako Destiny Jackson (nikdy se nedozvíme, co se stalo s Harmony, Symphony a Melody – toto není kus, který by se trápil uvěřitelnými životopisy postav); Arvid Larsen, který nám servíruje postavu jménem Rex Bedderman (chápete to jméno, že?); Rachel Marwood se svým alter egem v podobě Clarissy LaFayette, což je něco vzdáleně připomínajícího femme fatale nebo aspoň vampa; Nuno Queimado dostává krátkou, ale vítanou příležitost zazářit ve stylu italské opery jako Vinnie Ginelli; a konečně Emma Salvo, která má být „Vypravěčkou“, ale tato užitečná funkce je omezena na pár ukradených replik stranou (bez dvojsmyslů!), a navíc hraje postavu jménem Victoria (nekrálovskou) a tvoří jakýsi jednočlenný „Sbor“.

Hudební nastudování, které s věcným stylem odehráli Ben Ferguson a Rickey Long na klávesy s bicími a basou, je většinou funkční, občas chytlavé a jen velmi, velmi zřídka oduševnělé či pohlcující. Tvoří neúnavnou pastiš popových písní 60. let. Proč právě šedesátá léta? Netuším. Absolutně ne. Takové otázky jsou však nepodstatné. Harry Linden-Johnson nástroje nazvučil dostatečně hlasitě, ale hercům tím medvědí službu neudělal – téměř všechny (nijak oslnivé) texty zanikají v takřka nesrozumitelném mumlání. Podobně se zdá, že Nic Farman dostal od režiséra pokyn nadělat svými rychlými a chaotickými světelnými změnami hodně povyku pro nic. Je to jeden velký nádherný zmatek. Má to tak být? No, popravdě si nejsem jistý.

Dílo je tak chabě napsané – útržky motivací či charakteristik postav prosviští kolem na vlnách tuctu zápletek, z nichž žádná nesetrvá dost dlouho na to, abychom měli pocit, že jí máme věnovat pozornost – že je těžké posoudit, zda režisér Benji Sperring ví, co dělá... nebo ne. V tomto ohledu si musím nechat úsudek pro sebe. Nick Thompson, producent a manažer stojící za touto spektakulárně lacinou a rozvernou eskapádou, celému projektu zjevně věří. Ale kromě krátkého okamžiku v druhé polovině, kdy se na moment odložilo všechno pózování (ano, v suspenzorech a tak) a show opatrně dovolila vpustit záblesk „skutečnosti“, jsem tomu nikdy doopravdy neuvěřil.

Ty, kteří očekávají něco tak dobrého, jako byl Sperringův „Shock Treatment“, čeká trpké zklamání. Ti, kterým je víceméně jedno, zda má představení nějakou hloubku, nebudou zklamáni. Mám pocit, že se někde uprostřed vší té brakovosti snaží prodrat na povrch docela zajímavá show, ale zatím ji nikdo nenašel.

Hraje se do 8. července 2017

Foto: Paul Dyke

VSTUPENKY NA HOLY CRAP REZERVUJTE ZDE