RECENZE: I Sing!, Drayton Arms ✭✭✭✭

I Sing!

4 hvězdičky

The Drayton Arms

14. července 2015

Musím se přiznat, že když jsem si poprvé četl synopsi k muzikálu I Sing!, který momentálně uvádí divadlo Drayton Arms, trochu mě zamrazilo. „Muzikál o dospívání v New Yorku… točící se kolem pěti lidí, kteří zjišťují, kým jsou, co je to láska, ztráta, sex a přátelství.“ Okamžitě se mi vybavily vize muzikálových Přátel s bodrou hudbou a písněmi o tom, jak jsou všichni skvělá parta.

Naštěstí I Sing! sahá mnohem hlouběji a nabízí brilantní a pohlcující večer. Hudba Eliho Bolina je vzletná a plná emocí, čemuž skvěle sekundují chytlavé a zapamatovatelné texty Sama Formana.

Příběh se zpočátku soustředí na Nickyho (Steffan Lloyd-Evans) a Heidi (Malindi Freeman) – zdánlivě dokonalý pár, jehož vztah se pomalu rozpadá. To, co následuje, připomíná spíše milostný pětiúhelník než trojúhelník, jak se pět postav do sebe navzájem zamilovává, odmilovává a bojuje se svými skutečnými city.

Lloyd-Evans i Freeman jsou výjimečně silní interpreti a jejich společné scény patří k vrcholům představení. Charismatický Lloyd-Evans je v roli Nickyho podmanivý a okouzlující; disponuje naprosto suverénním hlasem s působivým rozsahem ve výškách. Dostává prostor v nádherných baladách (jak osvěžující, že pro jednou zpívá smutné číslo o samotě muž!) a v roli člověka zmítaného mezi dvěma ženami je naprosto uvěřitelný.

Malindi Freeman je sice z ansámblu pravděpodobně nejméně zkušená, ale podává jeden z nejsilnějších výkonů. Její interpretace písně Daddy’s Girl (chytře zařazené do obou polovin s velmi odlišným významem) vhání slzy do očí a vykazuje skutečnou citlivost a hereckou hloubku. Pepper v podání Eleanor Sanders je v případě potřeby náležitě uhrančivá a sexy – její hlas mi v některých číslech bizarně připomněl loutku Lucy z muzikálu Avenue Q! Zároveň však ukazuje zranitelnost, díky níž postava přesahuje karikaturu ve stylu Sexu ve městě. Sanders vládne oduševnělým a silným hlasem, který skvěle prodává v parádním čísle Starting Over ve druhé půli.

Zbývající dvě postavy působily o něco méně výrazně, i když byly odehrány s chutí. Alana, podivínského neurotika v podání Daniela Macka Shanda, trochu sráží sólová píseň What Alan Likes (jedno z mála slabších míst partitury), ačkoliv ve druhé polovině, kdy má postava smysluplnější scény, působí o poznání jistěji. Louis Westwood v roli sexuálně tápajícího Charlieho má úžasný hlas, ale postava je buď tak napsaná, nebo zahraná (těžko říct), že působí až příliš teatrálně, zejména v porovnání s ostatními, nuancovanějšími výkony. Hra vznikla před více než dvaceti lety a Charlie tak trochu působí jako stereotypní „camp“ homosexuální postava z devadesátkových sitcomů; je to zábavné, ale občas trochu jednorozměrné.

Režisér Glenn Gaunt vytěžil z minimalistické scény maximum, zejména v rozkošně drsném úvodu druhé části (dvě souběžné milostné scény s doprovodnými harmoniemi – tohle představení s rodiči raději nenavštěvujte!). Kvalita zvuku, která bývá v hospodských divadlech (pub theatres) občas kamenem úrazu, byla fantastická. Herci i bez mikrofonů skvěle artikulovali a jejich hlasy se nesly celým prostorem. Daniel Jarvis byl u piana mistrem svého řemesla a poskytl pevnou oporu celému „sung-through“ muzikálu.

Příběh tohoto londýnského znovuuvedení I Sing! je velmi sympatický – producent Jason Rodger si zamiloval původní soundtrack a kontaktoval autory s dotazem, zda by uvažovali o londýnské produkci. Ti mu odvětili, ať to zkusí sám, a výsledek je nyní k vidění v jednom baru v South Kensingtonu. Původní tvůrci mohou být hrdí; I Sing! je skvělá show se skvělým obsazením a zaslouží si na scéně zůstat déle než jen plánovaný týden.

I Sing! se hraje v divadle Drayton Arms do 21. července 2015