RECENZE: Jana Eyrová, National Theatre ✭✭✭✭

Jana Eyrová

17. 09. 15

Lyttelton Theatre, National Theatre

4 hvězdičky

Koupit vstupenky

Tato inscenace začala svou cestu jako dva celovečerní kusy v Bristol Old Vic, kde měla premiéru v roce 2014. Na prkna National Theatre nyní přichází v kondenzované verzi, která ovšem stále slibuje dlouhý večer – trvá 3 hodiny a 30 minut včetně přestávky. Představení vytvořil soubor na motivy slavného románu Charlotte Brontëové z roku 1847 pod režisérským vedením Sally Cooksonové: v některých momentech se od předlohy zajímavě odklání, ale textově zůstává v mnoha ohledech překvapivě věrné.

První věc, která vás po usednutí v sále Lyttelton ohromí, je scéna z dílny Michaela Valea. Otevřené jeviště rámují bílé závěsy sahající až ke stropu. Obklopují komplexní sestavu dřevěných lávek, ramp a schodů zhruba ve tvaru písmene U, ke kterým vedou nejrůznější žebříky. Občas se objeví dobové rekvizity nebo nábytek, ale jen letmo. Celkově jde o abstraktní scénografii navrženou tak, aby vyvolávala dojem neustálého pohybu a evokovala nejrůznější prostředí.

Již od samého začátku, kdy dospělá Jana (Madeleine Worrall) kvílí a vzlyká, aby napodobila svůj příchod na svět, postavy pobíhají, rozptylují se, šplhají a drápou se po těchto konstrukcích. Každý herec – je jich sedm, plus hudebníci – musí během večera urazit doslova kilometry, abychom pocítili tu obrovskou citovou pouť, kterou Jana absolvuje – od bídy a přehlížení v dětství u krutých příbuzných, přes útlak a drtivou disciplínu v lowoodské škole, až po její zásadní působení jako guvernantky v Thornfieldu a útěk do bezpečí k Janu Křtiteli Riversovi a jeho sestře.

Co nám tedy tato inscenace přináší nového, co by mohlo změnit náš pohled na tento klasický kánon? Nejzřejmější odpovědí je, že jde o silně feministickou verzi příběhu, která se soustředí přinejmenším stejnou měrou na útrapy Janiny výchovy jako na melodrama v Thornfieldu. Vidíme Janu, jak se staví své odporné rodině, prosazuje se proti šikaně a lakotě v charitativní škole a bojuje za práva znevýhodněných. Tyto aspekty v příběhu byly vždy, ale dramaturg Mike Akers knize prokázal službu tím, že ji zbavil viktoriánské zdrženlivosti a úzkosti z ženského sebevědomí.

Příběh před námi stojí bez příkras a nánosů, což mu jednoznačně prospívá. Dostáváme také pestřejší paletu vedlejších postav – svatouškovského a krutého pana Brocklehursta, nemocnou a svatou Helenu Burnsovou i jízlivou tetu Reedovou. Jde o osvěžující, aktuální a promyšlený koncept, který dodává příběhu na drsnosti a postavám na plnosti, čímž by měl definitivně vymazat vzpomínky na mnohem sentimentálnější verze, které dosud ovládaly divadelní prkna i filmová plátna.

Velmi pomáhá si uvědomit, že v době, kdy Jana přijíždí do Thornfieldu jako guvernantka schovanky pana Rochestera, je to již zkušená učitelka a hotová osobnost, nikoliv bázlivá a ovlivnitelná naivka. Díky tomu je její vztah s Rochesterem od začátku rovnocenný a jiskřivý, což jejich interakci činí mnohem živější a zajímavější.

Kromě Jany a Rochestera se všichni herci zhošťují více rolí a vedou si výborně v jejich rozlišování. Craig Edwards si téměř krade celou show pro sebe v roli Rochesterova psa Pilota; jde o tak přesvědčivou a trefnou psí imitaci, jakou jsem v divadle ještě neviděl – postavenou na skvělé intuici, že pes dokáže vyjádřit emoce, které v sobě Rochester kvůli úzkosti a vině dusí. Laura Elphinstone vnáší bledý stoicismus do Heleny Burnsové, kontrastní živost a energický šarm do Adélky a svatouškovskou přísnost do Jana Riverse – člověk by ani neřekl, že v každé z těchto rolí vězí stejná osoba. Simone Saunders využívá šancí, které jí nabízejí menší role Bessie, Blanche Ingramové a Diany Riversové, a Maggie Tagney hezky kontrastuje domáckou hospodyni paní Fairfaxovou s řevnivou tetou Reedovou.

A co Jana a pan Rochester? Worrallová podává výkon plný vervy, houževnatosti a pestrosti, aniž by příliš odhalovala zranitelnou stránku. Exceluje spíše jako energická řešitelka problémů než jako bytost odkrývající své nitro. Felix Hayes je jako Rochester překvapivě vtipný... sarkasticky si uvědomuje své vlastní rozpory a zapeklitou situaci, v níž se nachází. Rozhodně má v sobě tu správnou drsnou, až medvědí povahu, která naplňuje fyzická očekávání této role.

Stejně jako herecké výkony si uznání zaslouží i početný tvůrčí tým. Cooksonová si zaslouží pochvalu za vytvoření skvělého konceptu a jeho důsledné uplatnění do nejmenšího detailu. Osvětlení Aideen Maloneové opakovaně proměňuje všední momenty v něco výjimečného a kostýmy Katie Sykesové jasně definují dobu, přičemž ponechávají prostor pro rychlé převleky.

Zatím jsem se nezmínil o hudbě, která je v některých ohledech nejpozoruhodnější částí díla. Uprostřed scény se nachází klavír, bicí souprava a prostor pro houslistu a akordeonistu. Benji Bower a další hudebníci servírují jemnou směs jazzu, folku a minimalistického hudebního doprovodu, který obratně dokresluje atmosféru a tempo. Především však doprovázejí Melanie Marshallovou, která v nápadné šarlatové róbě prochází dějem. Její sytý hlas nás provází několika písněmi, známými i neznámými, dokud se postupně neukáže, že ona sama je Bertha Masonová.

Dát Berthě vlastní hlas je geniální tah, uvážíme-li, že je často vykreslována jen jako nepříčetná šílená žena z půdy. Ačkoliv se nejedná o postavu v pojetí Jeana Rhyse ze slavného prequelu Širé Sargasové moře, v dramatu působí velmi přesvědčivě a její podání písně „Mad about the Boy“ se stalo naprostým vrcholem večera.

Co tedy této skvělé produkci brání v zisku páté hvězdičky? Odpověď je prostá – technická brilantnost občas stojí v cestě plnému ztotožnění s charakterem. Herci se tak soustředí na svůj „tour de force“ výkon, že některé momenty klidu, v nichž by se měla budovat romantická chemie mezi Janou a Rochesterem, proletí příliš rychle. Cítíme mezi nimi náboj a bojovnost, i sexuální přitažlivost, ale i v samotném závěru mi chyběla ta opravdová romance a něha, kterou si tento román žádá.

V National Theatre se v poslední době stává často, že když se soubor příliš soustředí na předvádění celé škály svých technických dovedností, pokulhávají ty tradičnější aspekty charakterizace. Potřebujeme vidět nejen Janinu nezávislou sílu a Rochesterovu mrzutou náladovost, ale i dvě bytosti, které jsou k sobě nevyhnutelně přitahovány. Někdy si herci myslí, že hrát romantické scény s otevřeným srdcem je příliš banální. Jenže pouhý náznak, ironie nebo samozřejmost nestačí – v klíčových momentech je cit stále potřeba hrát ve velkém stylu. Tam, kde byl detailně využit původní text, došlo k přirozenému zvolnění a rytmus autorky se znovu prosadil – to se mělo dít častěji.

Celkově jde o naprosto podmanivý divadelní zážitek. Čas vám nebude utíkat pomalu a nezbývá než smeknout před tím, jak soubor nachází nové významy v látce, kterou si všichni myslíme, že známe nazpaměť. Je to skutečná ansámblová inscenace, kde mají jednotlivci prostor zazářit a celek rezonuje něčím větším než jen součtem jejich výkonů. Ohromně na mě zapůsobila, často mě rozesmála, ale v druhé polovině mě málokdy dojala tak, jak by měla.

Jana Eyrová se v National Theatre hraje do 10. ledna 2016.