RECENZE: Les Misérables (Bídníci), Queen's Theatre, Londýn ✭✭✭✭✭

Douglas Mayo recenzuje Bídníky v režii Trevora Nunna a Johna Cairda v době, kdy se jejich fenomenální inscenace v londýnském Queen's Theatre chystá k derniéře.

Bídníci (Les Misérables)

Queens Theatre, Londýn

11. července 2019

5 hvězdiček

Jako správný muzikálový nadšenec jsem si prostě nemohl nechat ujít poslední šanci spatřit produkci Trevora Nunna a Johna Cairda v Queen's Theatre, které bude brzy přejmenováno na Sondheim Theatre.

Snad nejlepším rozhodnutím Camerona Mackintoshe v historii Bídníků bylo přijmout návrh Trevora Nunna produkovat show původně v Barbican Theatre pod záštitou Royal Shakespeare Company. S pomocí jednoho z nejlepších tvůrčích týmů, jaký byl kdy sestaven, vytvořili muzikál podle románu Victora Huga, který nejenže vyrazil dech původním kritikům, ale stal se nejdéle uváděným muzikálem v historii West Endu – nejprve v Palace Theatre a poté v Queen's. Celosvětově pak dobyl Broadway, dočkal se dvou obnovených premiér a zavítal do 52 zemí světa.

Vstupenky na inscenaci, která končí právě dnes večer (v sobotu 13. července 2019), byly tento týden vzácným artiklem, jak se fanoušci hrnuli na poslední pohled – a rozhodně jsme nebyli zklamáni.

Kouzlo Bídníků v pojetí Nunna a Cairda spočívá v tom, že během tříhodinového představení diváci proputují 17 let a polovinu Francie v patách Jeana Valjeana pronásledovaného Javertem. Neuvěřitelné obsazení spolu s armádou zákulisního personálu dodává inscenaci filmovou lehkost, ale nenechte se mýlit! Při bližším pohledu zjistíte, že kromě dvou obřích kulis a skladu plného stolů, židlí a sklenic je to, co vidíte, v podstatě „černá skříňka“ Johna Napiera. Diváci jsou vyzváni, aby zapojili svou představivost. Napierovy barikády jsou součástí tohoto souboru. Stále žasnu nad tím, jak téměř baletně kloužou po jevišti a lehce se otáčejí a splývají. V kombinaci s legendární točnou je to výkon, který nás nutil se neustále vracet, abychom viděli, co Napier vymyslí příště!

Dean Chisnall jako Jean Valjean. Foto: Johan Persson

Role Jeana Valjeana se ujal Dean Chisnall. Je to špičkový výkon, jeden z nejlepších, jaké jsem kdy viděl. Chisnall v nádherně odstíněném projevu elegantně zachycuje frustraci, hněv, víru i soucit tohoto mimořádného muže. Je to pěvecky nesmírně náročný part a občas by bylo snadné sklouznout k přehnaným emocím, zejména v úvodním prologu, ale zde je vše naprosto pod kontrolou. Celé je to o upřímnosti projevu. Není třeba zbytečného patosu, což nejlépe dokazuje modlitební „Bring Him Home“ – publikum utichlo, napětí v sále bylo hmatatelné a podání této písně prostě famózní.

Valjeana pronásleduje Javert v podání Bradleyho Jadena. Je to nevděčná role; Javert zde není typickým padouchem. Je to muž, který věří, že svět je černobílý, bez výjimek, a jehož život řídí hluboká víra. Štvanice na Valjeana se nakonec stává pro tohoto muže zákona největším utrpením, protože Valjean neustále vyvrací jeho očekávání a nevědomky rozkládá samotný smysl jeho existence. Jaden si většinou uvědomuje, že k vyjádření autority a moci není třeba text vyřvávat. Javertova „veřejná“ tvář, vyrovnaná a ukázněná, skvěle kontrastuje s jeho soukromými momenty, zejména před sebevraždou, kdy je zlomený a v koncích. Píseň „Stars“ byla jedním z vrcholů večera.

Bradley Jaden jako Javert. Foto: Johan Persson

Chisnall a Jaden jsou naštěstí ideální kombinací hlasově i fyzicky, takže hrozba, napětí a konflikt jsou přítomny po celou dobu. „Konfrontace“ byla tak vzrušující a fyzicky intenzivní, jak jsem ji snad ještě nezažil. Onen pocit ohrožení se nesl celým večerem, přičemž oba protagonisté balancovali na ostří nože, aniž by kdokoli z nich přestřelil.

Pestrost této honičce dodává soubor herců, kteří ztvárňují nejen barvité postavy Hugova příběhu, ale i celou řadu epizodních rolí. Steven Meo a Vivien Parry byli v úlohách proslulých Thénardierových stejně komičtí jako hroziví. Živelné dění v „Master Of The House“ zvládli s přehledem, vyvolali každé zamýšlené zasmání a pár momentů, které jsem dříve neviděl, dodalo scéně svěžest. Toby Miles (Marius), Elena Skye (Eponina) a Charlotte Kennedy (Cosetta) vdechli milostnému trojúhelníku, který může působit přeslazeně, upřímnost a energii, podpořenou téměř bezchybným zpěvem. Samuel Edwards vytvořil z Enjorase věrohodného revolucionáře. Jeho poznání, že je vše ztraceno, bylo hmatatelné a jeho akrobatický pád z barikády do náruče smrti působivý. Carley Stenson, vy jste mi prostě ukradla srdce svou nádhernou interpretací „I Dreamed A Dream“.

Carley Stenson jako Fantina. Foto: Johan Persson

Kromě groteskní sexuality v „Lovely Ladies“ (skvělá práce, dámy) stály za pozornost výkony Sama Harrisona jako sadistického elegána Bamataboise, Adama Bayjoua jako dílenského mistra a Jamese Humea v roli biskupa z Digne.

Antony Hansen, Barnaby Hughes, Ciaran Joyce, James Nicholson, Ben Tyler, Joe Vetch, Raymond Walsh a Andrew York byli vynikající jako Thénardierův gang i jako studenti. Zvláště mě dojal Raymond Walsh v roli Grantaire, který věnoval tichý moment plný emocí Samuelu Edwardsovi během „Drink With Me“. Čistší vyjádření citu a pravdivější reakci na něj byste hledali jen stěží.

Vivien Parry a Steven Meo jako manželé Thénardierovi. Foto: Johan Persson

Díky skvělému zvukovému designu Micka Pottera bylo každé slovo srozumitelné, což mi také dalo vyniknout změnám v orchestraci od Christophera Jahnkeho, Stephena Metcalfea a Stephena Brookera. Zmizely některé syntetické zvuky, které byly součástí DNA Bídníků. Původní záměry Johna Camerona zůstaly převážně zachovány, ale všiml jsem si, že doprovod byl místy o něco zdobnější než dříve, na což si člověk musel chvíli zvykat.

Vynikající orchestr Steva Mosse byl ve formě po celý večer. Partitura jen zářila a jako milovník muzikálů považuji tyto hudebníky za plnohodnotnou součást obsazení, neboť jejich výkon byl stejně procítěný jako ten herecký na jevišti.

Co přijde dál? Vstupujeme na neprobádané území. Tato produkce Bídníků dobyla svět a inspirovala celé generace diváků i divadelníků. Londýnská verze byla posledním pozůstatkem původního nastudování, které představení drželo při životě tři desetiletí. Na Broadwayi byla nová produkce představena během posledního revivalu, ale pokud vím, nikdy nedošlo k tak zásadní změně inscenace uprostřed běžící sezóny. Nechápu, proč byla tato změna považována za nezbytnou. Produkce je stále vitální a stále láká davy. Je jako veterán Rolls Royce – špičkové řemeslo, klasická konstrukce a spolehlivá značka. Nezbývá než doufat, že tuto klasiku nenahradí levnější a nablýskanější model, který nevydrží tak dlouho a nedovede Bídníky až k jejich padesátiletému výročí.

Na závěr patří poděkování všem hercům, technikům, uvaděčům, hudebníkům a vedení, kteří s láskou udržovali tuto inscenaci v chodu. Za ty roky se na ní podílelo tolik lidí, nejen zde v Londýně, ale po celém světě – vám všem patří můj dík.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA NOVOU PRODUKCI BÍDNÍKŮ