RECENZE: Midnight, Union Theatre ✭✭

Julian Eaves hodnotí muzykál Midnight (Půlnoc) v podání souboru Debunk Theatre v londýnském Union Theatre.

Midnight Union Theatre,

12. září 2018

Dvě hvězdy

REZERVUJTE NYNÍ

Jde o fascinující nový počin, který si zaslouží potlesk nás všech: Debunk Theatre staví mosty mezi britskou divadelní scénou a svým zázemím ve střední Asii a východní Evropě. Tomu říkám skutečná „osvěta“! Předkládají nám příběh z Ázerbájdžánu (od žijícího autora Elchina, který byl osobně přítomen premiéře), líčící každodenní strach a odpor během Stalinových čistek. Je to doba, kdy obávané „zaklepání na dveře“ tajné policie přicházelo o půlnoci. Situaci navíc komplikuje fakt, že onou konkrétní půlnocí je Silvestr – čas, kdy by každý měl hledět k novému roku s nadějí a optimismem.

V jistém smyslu jsou Muž – ztvárněný s energickým zápalem Colinem Burniclem – a jeho Žena (mnohem chladnější a zasněnější Norma Butikofer) jedněmi z mála vítězů v tomto strašném světě. Muž dokonce tvrdí, že je nyní považován za „mimo podezření“, a tak si může dovolit mluvit svobodně a kritizovat režim, zatímco hojně popíjí a chvástá se svým štěstím. Jsou vkusně oblečeni v nových šatech a obývají velmi pohodlný, měšťanský byt (kostýmy a scéna Elliott Squire). Společně s nimi jsou na pódiu další čtyři herci-hudebníci v ošuntělých uniformách, kteří působí jako přízračné ostatky lidí obětovaných teroru vykonstruovaných udání, zatýkání, mučení, vykonstruovaných procesů a poprav.

Do jejich křehkého, nervózního světa – jak jinak – přichází s vlastním zaklepáním na dveře Leon Scott. Působí to trochu jako „inspektor NKVD v akci“, který náhle a poněkud mechanicky převrátí jejich štěstí v soukromou verzi pekla. Dokonce si činí nárok na titul samotného vládce podsvětí. Má zkrátka napilno. Aby toho nebylo málo, několik minut před půlnocí se jejich hodiny zastaví a my zůstáváme viset v čase, zatímco se „starý Nick“ snaží naplnit své kvóty, než nastane hodina duchů („A když to nezvládnu já, tak kdo?“ vtipkuje).

Dalo se předpokládat, že se nespokojí s párem jako celkem, ale chce je poštvat proti sobě. A hle!, zjišťujeme, že se oba navzájem horlivě udávali jeho hrdlořezům. Zatím je to všechno velmi úhledné a přímočaré. A také depresivní. Scénář Timothyho Knapmana se zdá věrně držet původní divadelní hry „Citizens of Hell“ (Občané pekla). Je to velmi niterná, statická záležitost s dlouhými dialogy o událostech, které se odehrály před začátkem dramatu. Pár chvíli snáší šikanu nevítaného návštěvníka a pak se ukvapeně rozhodne obrátit kartu, což má naprosto předvídatelné následky.

Knapman a jeho skladatel a spoluautor textů Laurence Mark Wythe se snaží kus oživit několika chytře napsanými písněmi – úvodní „The Future Came A-Knocking“ působí slibně – ale právě zde začínají hlavní problémy této hry s hudbou. Partitura je střídavě slunná nebo sentimentální, ale vždy snadno přístupná a tak trochu nevýrazná. Je napsána stejně jednoduše jako scénář, s určitými oblíbenými akordy, které znějí stále dokola a nikam nevedou – podobně jako v bludném kruhu uzavřený děj. Autoři i režisérka Kate Golledge jsou známí svou prací pro soubory jako National Youth Music Theatre a inscenace zní přesně jako jejich typický produkt. Čím déle ji člověk poslouchá, tím více se vzdaluje od toho skromného, komorního dramatu, které tvoří její jádro.

Pokud však máte tento žánr rádi, nepochybně si k tomuto zvláštnímu hybridu cestu najdete. Přesto se pravděpodobně budete pozastavovat nad některými režijními rozhodnutími. V Union Theatre není nazbyt místa, a o to méně ho zbývá pro nápaditou choreografii Chrise Cuminga, když je děj stlačen na stísněné pódium představující obývací pokoj. A jaký pokoj! Je naturalisticky přeplněný v kuse, který opakovaně touží být plně expresionistický, a navíc je orámován světelnými lištami dveří a oken. Působí to nedotaženě, což divákovi brání se do děje plně ponořit. Pokud mělo jít o brechtovské zcizení, proč je hudba tak úporně emocionální, s čísly, která jako by vypadla z málo známé show Andrewa Lloyda Webbera, zatímco jiná připomínají Sondheima či duo Kander a Ebb? Pastiche je zde na denním pořádku. Máme to vnímat jako záměrný „fake“? Těžko říct.

V konečném důsledku mi to přijde nefér vůči hercům, kteří se snaží dát smysl inscenaci, scénáři a hudbě, které dohromady příliš neladí. Nelze po nich chtít zázrak v podobě vyřešení tolika vnitřních rozporů. Zbytek týmu – Melania Maggiore, Tilly-Mae Millbrook, Ashley Daniels, Luke Thornton a zejména Leon Scott jako hrůzostrašný pekelný vetřelec – do toho dávají všechno. Hrají skvěle na nástroje zpaměti, dobře zpívají, tančí i hrají. Fridthjofur Thorsteinsson scénu vkusně nasvítil a Harry Haden-Brown drží pevnou ruku nad hudebním nastudováním; téměř nás přesvědčuje, že má partitura více kvalit, než tomu ve skutečnosti je. A ve vzácných okamžicích, kdy je hercům dovoleno uniknout z nekonečného kruhu „vyprávění místo konání“, se soubor s publikem skutečně propojí, zejména v dravější a dynamičtější druhé polovině.

Sama Golledge se nechala slyšet, že úkolem režiséra je maskovat slabiny textu před divákem. V tomto případě se však obávám, že snaha o vrstvení výkladů a významů od celého týmu (jak popisuje v programu) nechtěně upozornila na všechny problematické body této zvláštní podívané. Je to odvážný experiment, který ale úplně nefunguje. Alespoň prozatím ne.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA MIDNIGHT V UNION THEATRE

Foto: Lidia Crisafulli