RECENZE: Princess, LOST Theatre ✭✭✭

Foto: Aidan Orange Photography Princess

LOST Theatre

16. listopadu 2016

3 hvězdičky

Fascinující a inovativní zážitek, který je zdařilým vypravěčským experimentem: takové je „interdisciplinární“ divadelní dílo skladatele, autora, choreografa, zpěváka a režiséra Stuarta Sainta.  Saint si vzal jako výchozí bod všeobecně známý příběh „Alenky v říši divů“ a publikum doslova zasáhl dunivým, předem nahraným soundtrackem ve stylu fúze 80. let, ke kterému sám nazpíval vokály (má velmi příjemný hlas, připomínající Marca Almonda). Eklekticky vybraný soubor osmi interpretů (zde jich bylo kvůli zranění sedm) mezitím rozehrává archetypální scény dobrodružství pohádkové hrdinky na její pouti.  K vyjádření příběhu Saint využívá pohyby čerpající z mnoha různých stylů: od komerčního tance a hudebního divadla až po artové současné umění, balet a pouliční tanec.  Je to nesmírně zábavné, představení uteče za něco málo přes hodinu a nabízí mnohem více radosti než hluchých míst.

Klíčem k představení jsou zde proto tanečníci.  Morgan Scott v roli Bílého králíka je smyslný, vyrovnaný a elegantní v dlouhých, vláčných gestech. Disponuje ukázněnou fyzičkou, pohybuje se a drží pozice bez viditelného úsilí a s publikem komunikuje přímo a jistě.  Jeho výkon v souboru vyčnívá a je jasné, že o tomto umělci ještě uslyšíme. Travis Sumner a Onyemachi Ejimofor pocházejí ze stejné školy London Studio Centre jako on, ale jejich kroky nevyžadují takovou míru neúprosné preciznosti: jsou vlídnější, vtipnější, uvolněnější a konverzační.  V tom mají k dívkám blíže než k prchavému králíkovi: Naomi Peaston, Louise Andree Douglas a Helen Scott dostaly charakterové role, podobně jako Sumner a Ejimofor, a hrají mnoho různých postav s úžasným smyslem pro jejich osobitost a odlišnost.  Na jevišti jsou po většinu představení a tempo je vražedné: zejména Scott je nucen do série skvělých skoků a zvedaček, které si viditelně užívá.  Jennie Dickie v roli „Alenky/Princezny“ hraje svou postavu celkem přímočaře, a to s velkou jasností a vřelostí: je to postava, ke které máme nejblíže a s jejíž cestou se snadno a se zájmem ztotožníme.

Choreografie si zaslouží pozornost, i když je možné, že několik televizních obrazovek v přední části scény – designový koncept Mary Colhisey – zakrývá důležité detaily.  Celkově je však vizuální stránka poutavě moderní a děj je dostatečně jednoduchý na to, aby se dal sledovat.  Pete Ayres vše kompetentně nasvítil a zvuk Simona Kittse a Sama Dysona je slušný (i když bychom si přáli slyšet Saintovy texty jasněji, abychom jim mohli rozumět).  Lana Avis a Gwen Jones jsou „kmenovými choreografkami“ a další materiál pochází od Mo Jena.  Saint zde vytvořil něco zajímavého a budeme se těšit na další vývoj tohoto projektu.