RECENZE: Speed-The-Plow, Playhouse Theatre ✭✭

Foto: Simon Annand Speed-The-Plow

Playhouse Theatre

22. října 2014

2 hvězdy

Podle muzikálu Sweet Charity je rytmus života mocnou silou. Podle obdivovatelů Davida Mameta je mocnou silou zase rytmus jeho dialogů. A po pravdě řečeno, jeho hry jsou rytmu plné; věty mají své specifické tvary, fráze nebo jejich části se opakují a toto opakování dává scénám formu; dokonce i pomlky a nádechy jsou často rytmické. Z tohoto rýmu pak vyvstává logický řád, jakési pochopení místa, času, moci a charakteru. Jasnost.

To je alespoň teorie.

Nikdy jsem nepovažoval hru Speed-the-Plow za nějak zvlášť strhující, podnětnou nebo průlomovou. Upřímně řečeno, její naprostý nedostatek divadelnosti ji předurčuje spíše pro krátký film než pro jevištní drama. Na tomto názoru nic nezměnilo ani nevýrazné znovuuvedení Mametovy hry v režii Lindsayho Posnera, které se nyní hraje v Playhouse Theatre.

Vlastně je těžké pochopit, proč byl tento kus vůbec znovu uváděn, když Old Vic nedávno představil inscenaci s Kevinem Spaceym a Jeffem Goldblumem, která byla přijata celkem kladně. Co je na tomto laciném, misogynním dramatu tak fascinujícího, že se vrací na prkna se stejnou pravidelností jako klasiky typu Hay Fever, Rozmarný duch nebo Tramvaj do stanice Touha?

Není to tím, že by námět byl nějak nekonečně podmanivý.

Dva staří přátelé z filmového průmyslu se setkávají v kanceláři jednoho z nich, který byl čerstvě povýšen do mocenské pozice. Ten „nemocný“ má tip na zaručený trhák, o který má zájem velká hvězda. Ten „mocný“ souhlasí, že projekt předloží nejvyššímu šéfovi a s přítelem se podělí o miliony i slávu. Jako správní chlapi se vsadí, zda ten mocnější z nich dokáže svést ženu – svou dočasnou sekretářku.

Mocný vyláká ženu do svého bytu pod záminkou, že jí dá přečíst knihu, o které chce Velký šéf slyšet jen zběžný posudek. Ona si knihu zamiluje a vidí v ní věci, které muži nikdy nepochopí – hluboká a důležitá témata. Přesvědčí Mocného, aby dal zelenou filmu podle této knihy, a dohodu stvrdí sexem. (Ano, David Mamet skutečně není žena ani feminista).

Druhý den Mocný rozmetá sny svého přítele tím, že odmítne schválit jeho akční trhák. (Nikdo nikdy nevysvětlí, proč nemohly dostat zelenou oba filmy najednou, ale to už je jiný příběh...). Jejich hádka vyvrcholí tím, že „nemocný“ přítel uštědří Mocnému ránu pěstí do obličeje, aby ho „přivedl k rozumu“, a poté poníží onu ženu přiznáním, že by se s Mocným nevyspala, nebýt jeho slibu o zfilmování oné knihy. Odhalení této (přiznejme si, očividné) pravdy Mocného okamžitě vrátí k původnímu plánu natočit trhák. Žena je odsunuta v zapomnění a oba muži začínají plánovat své miliony.

Není to nijak zvlášť vtipné, alespoň ne v této produkci, a i v lepších provedeních se zdá být myšlenka, že jde o pronikavou satiru, poněkud pochybná. Ukazovat namyšlené bílé muže v mocenských pozicích, jak ve filmovém světě kšeftují, podrážejí se a cestou k balíkům peněz ničí životy žen, působí spíše realisticky než satiricky. Ano, myšlenka onoho „zběžného posudku“ satirická je, ale působí prvoplánově a těžkopádně.

Takže děj ani satira to nejsou – proč tedy ten návrat na scénu?

Kvůli hvězdě.

V tomto případě je jí Lindsay Lohan a je jednoznačně tím nejlepším na celé inscenaci. Má uvolněný, přirozený projev, zajímavý zastřený hlas a úkolu, který jí role ukládá, se zhostila se ctí – tedy většinou. Dnes večer nastal moment, kdy vypadla z role, dostala záchvat smíchu, schovala si obličej za knihu a pak se zase chytila. (Ale i její herečtí kolegové si pletli text nebo technické akce.) I přes vrozené limity postavy ji dokázala oživit.

Což se rozhodně nedá říct o jejích kolezích, Richardu Schiffovi a Nigelu Lindsaym. Oba jsou naprosto a fatálně špatně obsazeni. Schiff, vynikající herec, vypadá v této produkci (oprávněně) zahanbeně a zděšeně a jen tak tak mechanicky odříkává své repliky. Jeho kajícný výraz popelavé tváře při děkovačce mluví za vše.

Naproti tomu Lindsay (ten Nigel, ne Lohan) se do toho snaží dát všechno, ale jeho „všechno“ je na hony vzdálené požadovanému výsledku. Z jeho projevu sálá tolik křečovitého vychloubání a agresivního machismu, že je skoro nesnesitelné se na něj dívat. Poslouchat ho je rovněž utrpení. A je to naprosto neuvěřitelné.

Třetí setkání jména Lindsay přichází v podobě režiséra Posnera. Jeho práce je zde, upřímně řečeno, žalostná. Této produkci chybí síla i energie, chybí rytmus, vize a v konečném důsledku i smysl. Nečekaný úder pěstí a následný proud umělé krve působí asi tak věrohodně jako náplast při operaci na otevřeném srdci. Totéž platí pro vztah mezi Schiffem a Lindsaym. Vše na této inscenaci působí lacině; chybí zde pocit okázalosti, který by měl tvořit kulisy celého děje.

Ve třetím dějství této hry vždy nastane moment, kdy člověk doufá, že se rozrazí dveře nebo zazvoní telefon a žena oznámí, že Velký šéf schválil její nápad. Ale bohužel, toto je Mametova hra a ten vidí ženy jako dobré jen pro sex nebo ponížení.

Zůstává záhadou, proč si Lindsay Lohan pro svůj světový divadelní debut vybrala právě tuto hru. Možná věděla, že v ní bude nejlepší? To se zdá jako jediné racionální vysvětlení. Zvláště když měla pravdu.

Je nevyhnutelné, že se na West Endu budou i nadále s nevkusnou nadějí na tučné zisky objevovat kusy šité na míru filmovým hvězdám. Ne vždy jsou ale tak úplně pomýlené jako tato inscenace. To ale není vina filmové hvězdy – je to o samotných producentech a jejich neúctě k divadelnímu řemeslu i k divákům. Přesto nelze popřít, že jméno a tvář Lohanové na plakátech přivedly do divadla nové publikum. To je skvělá věc. Otázkou zůstává, zda se po zhlédnutí tohoto představení do divadla ještě někdy vrátí.