Recenze: Stephen Ward v Aldwych Theatre ✭✭

Alexander Hanson a Charlotte Blackledge v muzikálu Stephen Ward. Foto: Nobby Clarke. Jako dlouholetý fanoušek muzikálů Andrewa Lloyda Webbera jsem se na Stephen Ward upřímně těšil. Mediální kampaň před premiérou naznačovala, že by mohlo jít o odklon od Webberovy tradiční tvorby. Wardův životní příběh byl fascinující a pozadí nespoutaných šedesátých let nabízelo tvůrčímu týmu nepřeberné množství inspirace.

Bohužel se však někde během tvůrčího procesu stala osudová chyba.

Stephen Ward byl v 60. letech 20. století úspěšným osteopatem a umělcem. Spřátelil se nejen s klíčovými postavami establishmentu, ale i s osobnostmi ze Soho a řadou atraktivních mladých dívek, které uvedl do svého světa. Politické aféry, přebujelá ega a osobní msty udělaly z Warda obětního beránka v momentě, kdy se vláda zapletla do skandálu nebývalých rozměrů a bulvární tisk poprvé ukázal svou plnou sílu. Je to příběh s obrovským potenciálem, ale muzikál Stephen Ward z něj vytěžil jen žalostně málo.

Alexander Hanson je v roli Stephena Warda naprosto suverénní. Odtažitě glosuje svůj osud a žasne nad tím, že skončil jako exponát v síni hrůz v muzeu voskových figurín v Blackpoolu. Charlotte Blackledge a Charlotte Spencer jsou v rolích Mandy Rice Daviesové a Christine Keelerové uvěřitelné a zbytek souboru dělá, co může, s velmi plytkým materiálem. Policejní výslechy ve druhém dějství patří k nejdramatičtějším momentům a troufám si tvrdit, že scénu ze společenské večeře, která se zvrhne v S&M orgie, v jiném Webberově muzikálu hned tak neuvidíte.

Teprve ve druhém dějství se Joanně Ridingové podaří dát Stephenu Wardovi aspoň na chvíli křídla. Její úchvatné sólo I’m Hopeless When It Comes To You nese rukopis klasického Webbera, ale bohužel trvá jen pár okamžiků. Stephen Ward je v podstatě „dietní“ Lloyd Webber. Na hudební partituře není příliš co chválit. Je banální, mdlá a postrádá autorovu pověstnou melodickou magii. Také texty jsou těžkopádné a zdaleka nedosahují úrovně potřebné k tomu, aby tento muzikál fungoval.

Repetitivní partitura je plná neforemných recitativů v doprovodu snad nejmenšího orchestru, jaký kdy v jámě u Webberovy produkce seděl. Je to elektronický, drhnoucí chaos, který si neobratně zinstrumentoval sám autor.

Scénografie je převážně elegantní, s jemně se vlnícími závěsy, které umožňují rychlé střídání scén, doplněná o generické projekce venkova. Jak představení plyne, projekce stále více narušují děj, aby nakonec zcela pohřbily finále Wardova příběhu. Vzkaz pro autory projekcí: text (v tomto případě novinový titulek) prostě nemůžete promítat na vlnící se látku. Pár vteřin dojemného ticha se změnilo v nekonečné minuty trapného ticha, kdy jsme jen hádali, zda nedošlo k technické poruše.

Celkově se nelze zbavit pocitu, že Andrew Lloyd Webber nutně potřebuje po svém boku někoho jako Robert Stigwood nebo Cameron Mackintosh – někoho, kdo se nebude bát říct „NE“ skladateli, který se pro své vlastní umělecké dobro stal až příliš úspěšným. Člověk se musí ptát, zda Andrew nepodlehl vlivu lidí, kteří mu jen přikyvují. Je to smutné, že tak vynikající kus jako Top Hat musel ustoupit této slabé náhražce muzikálu. V době, kdy si producenti stěžují na kritický nedostatek divadel pro nové projekty, je záhadou, jak se sem tento titul vůbec probojoval.