RECENZE: Kluci z party (The Boys in the Band), Netflix ✭✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje filmovou adaptaci hry Marta Crowleyho Kluci z party (The Boys In The Band), která je nyní ke zhlédnutí na Netflixu.

Kluci z party The Boys in the Band.

Nyní na Netflixu.

5 hvězdiček

Cesta divadelní hry Marta Crowleyho k tomuto snímku na Netflixu byla vskutku pozoruhodná. Premiéru měla mimo Broadway v roce 1968 a ve své době byla naprosto průlomová v tom, jak portrétovala život homosexuálů – vtipně, kousavě a s důrazem na skupinu gayů čelících společenskému i vnitřnímu útlaku. V roce 1970 vznikl první film, ale postupem času hra upadla v nemilost. S rostoucím voláním po rovnoprávnosti gayové trvali na tom, že nejsou jako postavy z tohoto filmu. Během éry AIDS to nebyli ti muži, které chtěli aktivisté prezentovat (jízliví, zženštilí, plní sebenenávisti a smířeni se svým místem na okraji společnosti). Mladší generace však nyní říká: „Ano, jsme takoví,“ a každoroční přehlídka jízlivosti v Ru Paul’s Drag Race tuto debatu definitivně uzavřela. Hra se postupně vrací na výsluní díky novým uvedením mimo Broadway i skvělé inscenaci v londýnském Park Theatre z roku 2016 s Markem Gatissem v roli Harolda. Toto je produkce Joea Mantella k 50. výročí, uvedená na Broadwayi v roce 2018 s otevřeně homosexuálním obsazením, která v roce 2019 získala cenu Tony za nejlepší revival hry.

Zápletka je prostá. Michael pořádá narozeninovou oslavu pro svého úhlavního přítele Harolda. Náhlý příjezd Michaela bývalého spolubydlícího z vysoké, Alana – pravděpodobně utajeného gaye, který se právě rozchází s manželkou – se stane katalyzátorem pro litry alkoholu a napjatou party hru. V ní opilý Michael vyzve ostatní, aby zavolali někomu, koho vždy milovali, a vyznali se ze svých citů. Jim Parsons je v roli Michaela vynikající; zpočátku se zdá být tmelem skupiny, ale rychle se vybarví jako odporný opilec, který na ostatní krutě projektuje svou vlastní nenávist k sobě samému. Zachary Quinto je v roli Harolda od první vteřiny úchvatný – nikdy nezvýší hlas nad sarkastické protahování slov, je sice pod vlivem, ale má až mrazivý odhad na dynamiku skupiny. Celý soubor, sehraný měsíci na Broadwayi, šlape jako hodinky a nemá slabý článek. Robin de Jesus si krade show jako Emory, kempovitý a vtipný, Tuc Watkins je brilantní jako odměřený Hank, Charlie Carver je k popukání v roli přihlouplého prostituta Cowboye (který má být Půlnočním kovbojem, ale dorazí příliš brzy) a Brian Hutchinson vykresluje Alana s empatií a přesvědčivým zmatkem, přičemž nechává na divákovi, aby si o jeho sexualitě udělal vlastní úsudek.

Hra tohoto typu v sobě vždy nezapře původ v jednom interiéru, ale Mantello ji chytře otevírá pomocí flashbacků během party hry, skvělých úvodních a závěrečných montáží a kontrastem mezi uzavřenou bublinou hrdinů a tepajícím Manhattanem v pozadí. Slyšel jsem, jak se o ní mluví jako o „gay verzi“ Kdo se bojí Virginie Woolfové? – a v tom pití a krutých hrách je tu skutečně silná spojitost. Zároveň je to ale praobraz klasiky Kevina Elyota My Night With Reg z roku 1994. Tato produkce hru ostře vykresluje a je nádherně zpracovanou časovou kapslí z doby, kdy tito muži mohli být za své chování uvězněni, což bohužel dodnes platí pro mnoho LGBTQ lidí po celém světě. Zdá se, že čas této hry opět dozrál, a je vítaným příspěvkem k LGBTQ+ obsahu na Netflixu. A taky mě baví, že ten dort fakt zůstal venku v dešti... (jako v písni MacArthur Park).