RECENZE: The Father, Wyndhams Theatre ✭✭✭✭✭

Claire Skinner a Kenneth Cranham ve hře Otec. Foto: Simon Annand Otec

Wyndhams Theatre

2. listopadu 2015

5 hvězdiček

Koupit vstupenky

O tom, jaké to je nevědět vůbec nic o divadelní inscenaci, na kterou se chystáte, kromě uklidňujícího pohledu na jméno herce, kterého si vážíte, na vývěsním štítu, by se dalo mluvit dlouho. V takových případech člověk nemá přehnaná očekávání a jeho mysl je otevřená všímu. Nestává se často, aby vás inscenace v polovině představení donutila pochybovat o vlastním zdravém rozumu. Ne v tom smyslu „musím být blázen, že tady u těch nesmyslů dál sedím“ (to se stává až znepokojivě často), ale v duchu otázky „co se to tu děje, já tomu – ne, to není možné, tohle nerozlousknu – přicházím snad o rozum?“

Přesně to se však děje v inscenaci Jamese MacDonalda, který uvádí hru Otec od Floriana Zellera v její westendské premiéře ve Wyndhams Theatre. Zeller je Francouz, takže spletitost, forma, postavy i situace jsou zcela jeho, ale slova zde pocházejí od Christophera Hamptona, jehož překlad je úsporný, přímý a drásavý. Je to opojná směs mimořádného spisovatelského talentu a Macdonaldovy režie, která z každé pasáže vykřesává dojímavou pravdu.

Jak na konci zašeptal můj doprovod: „Je to ponuré.“ Skutečně je – a to naprosto velkolepě.

Claire Skinner a Kenneth Cranham ve hře Otec. Foto: Simon Annand

V programu Zeller definuje své ambice k této hře následovně:

„Otec se pokouší skrze divadlo pochopit situaci starého muže, který ztratil všechny pevné body a došel do okamžiku, kdy se jeho království rozpadá. Co mě k tomuto tématu přitahovalo? To přesně nevím. Jedné věci však věřím: divadlo může užitečně – a okamžitě – nastavit zrcadlo publiku a dovolit nám poznat, a tím i o trochu lépe pochopit sama sebe. Proto jsem stál o to, abychom na této konkrétní cestě nebyli jen diváky, ale abychom se i my ztratili v tomto mentálním labyrintu – abychom prožili úplněji a zevnitř tragédii stáří a křehkost života, která nás všechny činí rovnými.“

Málokdy se stává, aby vyjádřená ambice došla tak úplného naplnění jako u Zellera, jehož dílo Hampton a Macdonald přetavili v nádhernou symfonii bolesti. Pojem symfonie je zde téměř doslovný, neboť mnoho krátkých scén propojuje podmanivý zvukový design Christophera Shutta, který tvoří (alespoň z větší části) brilantně zahraná klasická klavírní hudba, až na občasný chybný tón nebo nečekanou pomlku. Jak hra postupuje, přibývá v hudbě zvláštních zlomů, které vytvářejí zvukovou analogii k nástupu a progresi Alzheimerovy choroby, na niž se Zellerova hra zaměřuje.

Osvětlení Guye Hoarea je rovněž součástí sdělení významu. Na začátku každé scény (nebo alespoň většiny) se objeví efekt jiskry, malá vizuální reprezentace navázání správného spojení, těsně předtím, než se rozsvítí světla. Intensita jiskry se s postupujícím dějem mění, a když chybí, ticho skutečně mluví samo za sebe.

Scéna Miriam Buether odvádí svůj kus poctivé práce. Buether bez námahy navozuje atmosféru pařížského bytu a s pečlivostí uspořádává pokoj. Jak scény přeblikávají z času A do času B, divák se pozvolna ocitá v režimu „kam zmizel všechen nábytek“ a říká si, zda je odstraňování vybavení metaforou pro Alzheimerovu chorobu. Samozřejmě že je, ale skutečný záměr Buether je chytřejší: scéna a její proměny představují zmatek hlavní postavy Andrého, který uvízl ve vyjetých kolejích a neustále se ptá, kde jsou věci, místo aby se ptal, kde je on sám.

Kenneth Cranham a Claire Skinner ve hře Otec. Foto: Simon Annand

Vše na Macdonaldově inscenaci je chytré a promyšlené. Obtížné přestavby scény probíhají v naprosté tmě, což umocňuje pocit disharmonie mezi scénami. Výsledným efektem inscenace je, že vás pevně usadí do vnímání – onoho chvějivého, nejistého a neustále se měnícího vnímání, které prožívá André. To je základní kámen Zellerova přístupu: scény a postavy se odvíjejí a jsou hrány z Andrého pohledu.

V počátečních fázích hry je tento přístup konfrontační i odzbrojující zároveň. Přistihl jsem se, jak nahlížím do programu, abych si ověřil, kdo je kdo, než jsem pochopil Zellerovu hru s divákem (místo abych si myslel, že mi něco uniklo). Jakmile se naladíte na tu správnou vlnu a přijmete, že nebudete rozumět všemu, můžete s úžasem sledovat mimořádný výkon Kennetha Cranhama v roli Andrého a získat určité pochopení pro to, co znamená nechat se Alzheimerem připravit o rozum.

Kenneth Cranham ve hře Otec. Foto: Simon Annand

Bylo by snadné udělat z Andrého karikaturu trpícího demencí, ale Cranham do této pasti nepadá. Jeho výkon je syrový, místy až bolestný pro svou drásavou upřímnost a brutálně realistický. V průběhu představení ukazuje Andrého ve všech odstínech, od jasných chvil až po naprostou, prázdnou bezmoc. A mistrovsky nechává tyto odstíny v sekundách tmavnout, světlat i se převracet, jak André vklouzává do mlhy, která ho pohlcuje, a zase z ní vychází.

Cranham z postavy těží maximum možného humoru, což samozřejmě přidává Andrému na lidskosti a přístupnosti. Ukazuje i jeho povahu, upřímný hněv nad tím, co se mu děje, i šokující okamžiky sebeuvědomění, které hluboce zasáhnou. Scéna, v níž André poznamenává, že je jako strom, který ztratil všechny listy, rve srdce. Závěrečná scéna je stejně drásavá jako cokoli v Králi Learovi.

Jedná se o vskutku fenomenální Cranhamův výkon, bezpochyby jeden z nejlepších v tomto roce i v celé dekádě.

Zbytek obsazení je skvělý. Někteří, ne-li všichni, nesou břemeno hraní skutečné postavy (když je André v jasných chvílích) a postavy vnímané či vzpomínané (když André mentálně upadá). V tomto ohledu vyniká zejména Claire Skinner (Anne, Andrého dcera), ale celému souboru se tento kousek daří s přehledem. Jedna skvělá scéna nastane, když postava Jima Sturgeona Andrého ohrožuje, vysmívá se mu a napadá ho: je to velmi zneklidňující moment, ukázka spojení paměti a emoce v Andrého myšlenkách, přičemž Sturgeon je v něm úžasně chladný a nečitelný.

Tohle je hra pro naši dobu. Každého se jednoho dne témata zde zkoumaná dotknou, ať už jako pečujícího, partnera pečujícího, nebo samotného opečovávaného. Cranhamův špičkový, subtilní výkon je sám o sobě dostatečným důvodem tuto hru vidět, ale ve skutečnosti je tou nejdůležitější věcí hra samotná.

Otec se hraje ve Wyndham's Theatre do 21. listopadu 2015. Rezervujte nyní.

Zjistěte více o hře Otec