RECENZE: The Life Of The Party, Menier Chocolate Factory ✭✭✭✭

Caroline O'Connor, Andrew Lippa, Summer Strallen a Damian Humbley © Francis Loney Life of the Party

Menier Chocolate Factory

14. června 2014

4 hvězdičky

Hned na úvod se musím přiznat, že patřím k těm (zřejmě nemnohým) divákům, kteří považovali původní broadwayské produkce muzikálů The Addams Family a Big Fish za zatraceně dobré ukázky svého žánru. Oběma nechyběla radost, srdce ani vtip. A obě těžily ze skvělých textů a podmanivé, chytlavé hudby s onou vzácnou, nepopsatelnou kvalitou – máte pocit, že ty melodie už odněkud znáte. Nikoliv proto, že by byly banální nebo repetitivní, ale protože promlouvají k vaší duši, probouzejí vzpomínky i vášně a vyvolávají v divákovi pocit uvolnění a té správné nálady.

Andrew Lippa je skladatelem a textařem obou těchto děl. Je až nepochopitelné, že se jeho tvorbě v Londýně dosud nedostalo profesionálního nastudování. Možná právě proto se David Babani, umělecký šéf a hybná síla slavné Menier Chocolate Factory, rozhodl uvést Lippu jako autora v rámci třítýdenní kabaretní/revuální sezóny.

Ať už k tomu vedlo cokoliv, byl to moudrý a inspirativní tah.

The Life Of The Party – výsledná revue, která včera v Menier Chocolate Factory ukončila svou krátkou, leč zásadní štaci – byla skvělým a významným příspěvkem na poli londýnského hudebního divadla. Je těžké si představit, že by diváci po tomto večeru nechtěli od Lippy slyšet víc, zejména z děl, která zde byla představena.

Kouzlo celé akce tkvělo v nemalé míře v její dramaturgii. Babani sestavil program společně s Lippou a jejich volby byly chytré a uvážlivé – skvěle demonstrují šíři Lippova rukopisu a jeho umu.

Zazněly úžasné písně v plné parádě: Be The Hero, I Don't Need A Roof a Fight The Dragons (Big Fish); Love Somebody Now (nepochází z žádného muzikálu, ale je až neuvěřitelně krásná); When You're An Addams a Just Around The Corner (Addams Family); Just Like You a Bye, Room (John & Jen); Let Me Drown, An Old Fashioned Love Story a Poor Child (The Wild Party), You Are Here (I Am Harvey Milk) a I Do What I Do a To The Gods (z připravovaného díla The Man In The Ceiling).

Každá píseň byla jiná, plná nečekané radosti a trefných postřehů; zajímavých a poutavých melodií; vzestupů i pádů; příběhů vyprávěných hudbou.

Čísla z novinky The Man In The Ceiling byla obzvlášť vydařená a slibují show, kterou se vyplatí vidět. Nestává se často, aby člověk dostal chuť si novou píseň okamžitě sám zazpívat – ale I Do What I Do v sobě to kouzlo má. A To The Gods je přesně ten typ broadwayského „showstopperu“, který definuje kariéry a zvedá diváky ze sedadel v touze po nášupu.

Sám Lippa je charismatická osobnost a s přehledem drží vyprávění pohromadě svým nenuceným šarmem. Nicméně, pomineme-li skladbu z Harveyho Milka, která byla výjimečná, bylo by snad lepší, kdyby své obdivuhodné melodie a texty nechal zpívat jiné, talentovanější interprety. Jeho pěvecký projev není vždy tak přesvědčivý, jak by si jeho materiál zasloužil.

Možná to bylo umocněno společností, kterou měl na pódiu. Ne že by byl špatný nebo žalostný – to rozhodně ne. Ale nebyl zkrátka tak elektrizující, vášnivý nebo angažovaný, jak si jeho skladby žádají. To platilo zejména pro čísla z Big Fish a Addams Family. Bezpochyby však jeho podání You Are Here z I Am Harvey Milk patřilo k nejsilnějším momentům večera – a bylo to pro Lippu velmi osobní sólo.

Damian Humbley dělá pro hudbu z Big Fish to, co Norbert Leo Butz na Broadwayi trestuhodně nedokázal: činí ji vzrušující, strhující a plnou snů, ideálů a zázraků. Po celou dobu je ve vynikající hlasové formě a ukazuje různé stránky své všestrannosti – je kouzelným, podmanivým Festerem v The Moon And Me a vzápětí se mění v temného, zlomeného muže v písni Let Me Drown. K naprosté dokonalosti už chybělo jen to, aby dostal šanci zazpívat i Happy/Sad z Addamsů.

Ale skutečný vrchol večera přišel v podobě klamavě drobné postavy, která v sobě skrývá vulkán talentu – mimořádné Caroline O’Connor. Bez velkého přispění kostýmů či líčení dokázala O’Connor s lehkostí vytvořit sérii diametrálně odlišných žen a přednesla řadu pozoruhodných písní. Každá z nich vyžadovala zcela specifický styl virtuozity a vážný pěvecký talent.

Publikum naprosto odrovnala svým ztřeštěným, komickým podáním An Old Fashioned Love Story – její belt byl čistý a jistý, dikce brilantní a v očích jí plály dvojsmysly i přísliby. Ještě předtím však stihla vystřihnout nádhernou, jímavou a srdceryvnou verzi Love Somebody Now, reflexivní a niternou baladu. To není žánr, kterým by se O’Connor běžně proslavila, ale zvládla jej bezchybně. Měla by ho zpívat pořád.