RECENZE: Zápisník jedné lásky (The Notebook), Gerald Schoenfeld Theatre ✭✭✭✭

Ray Rackham recenzuje broadwayskou muzikálovou adaptaci Zápisníku jedné lásky (The Notebook), která se právě uvádí v Gerald Schoenfeld Theatre na Broadwayi.

John Cardoza (mladší Noah) a Jordan Tyson (mladší Allie). Foto: Julieta Cervantes The Notebook

Gerald Schoenfeld Theatre

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Nejnovější broadwayský přírůstek v žánru adaptací filmových hitů, The Notebook z pera Ingrid Michaelson a Bekah Brunstetter, dokáže hluboce zapůsobit, precizně lámat srdce, ale ne vždy se mu podaří se plně rozletět.

Celou sezónu čekáte na muzikálovou adaptaci broadwayského filmu a najednou přijdou (téměř) tři najednou. Zatímco Water for Elephants se právě otevřelo a The Outsiders jsou stále v předpremiérách, jako první vyrazil na trať The Notebook; adaptace, která se drží spíše románu z roku 1996, s občasným (divácky vděčným) pomrkáváním na (nemuzikálový) film z roku 2004, který si obratně zajistil místo vedle titulů jako Beaches, Ocelové magnólie a Duch jako ztělesnění „filmového dojáku“. Díky libretu Bekah Brunstetter a hudbě Ingrid Michaelson je rozhodně co slavit, a obsazení šesti rozmanitých herců do rolí ústředního páru přináší momenty nádhery, které většinou převáží nad sentimentem.

Obsazení muzikálu The Notebook. Foto: Julieta Cervantes

Jako samostatné divadelní dílo funguje inscenace velmi dobře. Muzikálové zpracování The Notebook dokázalo téměř nemožné – vytvořilo show, která zůstává věrná předloze, a přesto má co říci sama za sebe. Tvůrčí tým úspěšně obrátil ústřední koncept knižní a filmové předlohy naruby. Ve filmu sledujeme epický milostný příběh trvající desetiletí (s Ryanem Goslingem a Rachel McAdams v centru dění), rámovaný občasnými fragmenty jejich starších já, která se srdceryvně vyrovnávají s následky demence. To, co vidíme v této muzikálové verzi (s rostoucí, toužebnou a v prvním dějství dokonale gradující intenzitou), je dojímavé zkoumání stárnutí, chátrajícího zdraví a všeobecného strachu ze ztráty sebe sama vlivem demence, v dokonalém podání Doriana Harewooda a Maryann Plunkett (kteří hrají nejstarší verzi Noaha a Allie a tentokrát stojí přímo v centru příběhu). Toto velmi skutečné a důležité téma je pak rámováno roztříštěnými vzpomínkami na jejich intenzivní a vášnivá první setkání (působivě představovaná Johnem Cardozou a Jordan Tyson jako nejmladším párem), jejich nevyhnutelné odloučení a konečné usmíření (s lehkostí ztvárněné Ryanem Vasquezem a Joy Woods). Mimochodem, časové období, v němž se tato desetiletí odehrávají, se posunulo ze 40. až 80. let na období od roku 1970 až téměř do současnosti. Válka, která naše mladé milence rozdělí, je Vietnam, nikoliv druhá světová válka jako v původním románu Nicholase Sparkse. Naše postavy se tak setkávají na prahu éry hnutí za občanská práva, kdy zlatá poválečná léta jsou jen vzdálenou vzpomínkou. Jde o významnou změnu, která se však zdá být zbytečná a možná i nedomyšlená.

Partitura Ingrid Michaelson přináší variace na jedno téma, což funguje docela dobře, ale je to tak trochu promarněná příležitost. Časové zasazení se posunulo do velmi odlišných momentů americké historie, přesto hudební rukopis díla na tuto skutečnost nijak nereaguje. Hudba až příliš často sklouzává do teritoria „indie-folku 90. let“, a i když jsou některé osamělé kytarové riffy a váhavé klavírní fráze skutečně krásné, ba i vynikající, trpí určitou jednotvárností. Textově se Michaelson daří mnohem lépe (až na úvodní verš, kde mě repetitivní rýmování slov „time“ a „mine“ málem přimělo k útěku ze sálu). Píseň „Blue Shutters“ (nádherně zazpívaná Johnem Cardozou) se jistě stane stálicí všech absolventských koncertů, a zatímco „If This Is Love“ (krásný moment pro Joy Woods a Jordan Tyson) a „Leave the Light On“ (Ryan Vasquez ve své nejlepší vokální formě) jsou jasnými adepty na to stát se hitem typu „She Used to be Mine“, mě naprosto dostala skladba „Kiss Me“, při níž se mladý Noah a Allie poprvé milují. Je to dokonale vystavěná scéna v písni a právě zde se představení krásně vznáší.

Jordan Tyson (mladší Allie) a John Cardoza (mladší Noah). Foto: Julieta Cervantes

Libreto Bekah Brunstetter je v případě potřeby úsporné (což je na broadwayských jevištích mizející umění) a příběh skutečně provází diváka desetiletími s šarmem. Přesto se zde objevuje několik narativních nedostatků, které měly být před Broadwayí vyřešeny. Za prvé se naše postavy ocitají v klíčových momentech americké kulturní historie, o nichž se však vůbec nezmiňují, což vyvolává otázku, proč měnit časové období a využívat tak zajímavou dynamiku castingu. Ve druhém dějství navíc dochází k tonálnímu posunu, který se příliš soustředí na prostřední dvojici Noaha a Allie, kteří však nejsou v prvním dějství dostatečně rozvinuti, aby si takový prostor zasloužili. Vzniká tak nerovnováha, se kterou show zápasí až do opony. Tomu nepomáhá ani režie Michaela Griefa a Shelle Williams, ani choreografie Katie Spelman, v níž se hlavní hrdinové kolem sebe točí s dramatickou intenzitou až příliš často.

Právě v šesti různých ztvárněních Noaha a Allie (nebo tři krát dva, podle vaší aritmetiky) show skutečně září. Dorian Harewood jako starší Noah otevírá vyprávění se zkušenou vážností a působí jako ústřední hybná síla příběhu. John Cardoza a Jordan Tyson jsou v mladších verzích nakažlivě okouzlující a Ryan Vasquez s Joy Woods (jako prostřední pár) patří k nejjistějším interpretům, kteří v současnosti na Broadwayi vystupují. Pokud je to show o dvou dějstvích, to první patří rozhodně Maryann Plunkett; jako starší Allie předvádí jedno z nejúžasnějších a nejvíce zdrcujících ztvárnění, jaké jsem v broadwayském muzikálu za mnoho let viděl. Výkon Plunkett je tak dokonale nuancovaný a znepokojivý, že je nejen těžké z ní spustit oči, kdykoli je na scéně, ale v některých chvílích se člověku až těžko dýchá! Zde však leží problém – kdykoli je Plunkett mimo scénu (což je po značnou část druhého dějství), ono krásné nastavení z úvodu show se vytrácí. Skvělé výkony podávají i postavy ve vedlejších rolích, přičemž zvláštní uznání si zaslouží Andrea Burns, která hraje jak matku Allie v letech 1967 a 1977, tak vrchní sestru v pečovatelském domě v roce 2021, kde náš pár nakonec pobývá (v dojemné scéně starší Allie osloví svou sestru „mami“, což vytváří meta moment, který vám zlomí srdce).

The Notebook má všechny předpoklady stát se dlouholetým hitem. Je to dojemný, divácky atraktivní a jemný příběh, který se nebere přehnaně vážně, a přesto zasahuje silnou emocionální ranou (vzlykot byl v sále Gerald Schoenfeld Theatre slyšet přibližně od 20. minuty). Je krásně interpretován vynikajícím souborem herců a má několik rozkošných hudebních momentů, které potěší a okouzlí. Jako celek se však ne vždy dokáže povznést nad součet svých jednotlivých částí.

ADRESA Inscenace se hraje v Gerald Schoenfeld Theatre (236 W 45th Street, mezi Broadwayí a 8. Avenue). DÉLKA PŘEDSTAVENÍ

Představení trvá 2 hodiny a 20 minut s jednou 15minutovou přestávkou.

KOUPIT VSTUPENKY NA THE NOTEBOOK NA BROADWAYI