RECENZE: The State Of Things, Brockley Jack Studio Theatre ✭✭✭✭

The State Of Things

Brockley Jack Studio Theatre,

14. září 2017

4 hvězdy

Rezervovat vstupenky

Tohle je jedna z nejsilnějších debutových partitur, jakou jsem kdy slyšel, zasazená do okouzlujícího příběhu studentů hudebky před závěrečnými zkouškami GCSE, prožívajících svůj přerod z dětství do dospělosti.  Elliot Clay – jméno, které si budete chtít zapamatovat – napsal neuvěřitelně melodickou sadu písní, u kterých si budete podupávat do rytmu. Jsou to melodie, které jsou trefné a naprosto podmanivé.  Libreto Thomase Attwooda je obratně napsaný, svěží pohled na známé strasti i radosti dospívání, v němž sedm kluků a holek reaguje na hrozící zrušení jejich hudebního kurzu. Největší předností jeho textu je však osobitý způsob, jakým propojuje hudební pasáže s mluveným slovem. Zpěv a dialogy se střídají v neustále překvapivých konfiguracích a nálada s intenzitou děje se mění v rámci hudebně-dramatických epizod s úžasnou jistotou a brilantním smyslem pro divadelní řemeslo.  O Attwoodovi a Clayovi v budoucnu ještě hodně uslyšíme.

Jak si můžu být tak jistý?  Inu, navzdory vší té vyzrálosti a fantazii je to teprve jejich druhé společné dílo, navíc napsané ve spěchu. Poté, co loni v zimě v divadle Arts soukromě workshopovali svůj první pokus „Our Season's End“, tato show vznikla nečekaně, když se náhle uvolnilo místo v programu divadla Jack. Autoři se přátelí s uměleckou šéfkou divadla – neustále podnikavou Kate Bannister – a její telefonát přišel v květnu s nabídkou třítýdenního uvádění nového muzikálu ze současnosti.  Následovaly tři měsíce intenzivního psaní, jejichž výsledkem je tento poutavý a originální příběh. Jeho největší slávou je však bezpochyby nejlepší nová popová partitura, jakou jsem za dlouhou dobu slyšel.  V představení není jediné číslo, které bych nechtěl slyšet znovu a znovu.  Měl jsem chuť si hned po skončení u stánku koupit CD, tričko, kšiltovku, plátěnou tašku i podložku pod myš.  Nepamatuji si, kdy jsem byl naposledy tak nadšený z nové hudby.

Attwood představení také režíruje (a navrhl scénu) s pozoruhodnou zručností a vysokou mírou profesionálního zpracování. Clay se postaral o většinu aranží pro herce-muzikanty, přičemž prokázal úžasné mistrovství v práci s náladami a barvami tónů a s nekonečnou vynalézavostí využil různé nástroje v „hudební učebně“, která tvoří scénu celého dramatu. Kromě toho dali dohromady skvěle vybraný tým herců pro role party spolužáků.  Sám Clay hraje Adama na klávesy, vážného tahouna celé „kapely“; James William-Pattison je bubeník Will, jeho dříve poněkud hrubý protipól; Toby Lee hraje Beefyho, vysokého a sympatického kytaristu, který jako jediný ze skupiny chodí s Jaz v podání Rosy Lukacs, citlivou, ale odvážnou snílkyní; pak je tu Peter Cerlienco jako pohodář Sam a Nell Hardy jako přemýšlivá Kat.  Celé představení si však pro sebe krade Hana Stewart v roli Ruth, dívky, která musí dospět nejrychleji a své přátele nechat daleko za sebou. Její pódiová prezence je elektrizující a její hlasový rozsah a výraz jsou špičkové.  Mistrovský světelný design Bena Jacobse – využívající téměř výhradně perleťové a bílé tóny na takřka jednobarevné scéně – jim umožňuje plynule přecházet mezi minulostí a přítomností.  Režie zahrnuje i určitý „pohyb“, ale jak už to u herců-muzikantů bývá, možnosti pro velkou choreografii jsou poněkud omezené.

A přesto energie, vášeň a brilantnost této partitury přímo volají po větším a působivějším obsazení, které by jí plně učinilo zadost.  Tuhle show by měl vidět každý schopný producent nebo režisér, který chce najít a rozvíjet skvělé nové britské muzikálové dílo.  Pravděpodobně letos ani příští rok nedostanou mnoho lepších nabídek.  Vtipně vystavěný scénář, napsaný s velkou úsporností a elegancí, vytváří silné a okamžitě rozpoznatelné postavy.  A ty písně – ty nádherné melodie, včetně: skvěle gradující „Welcome“; parodie na Barryho Whitea „Maggie“; autorské písně „In This Town...“ (Clay pochází ze Stoke-on-Trent); disko hymny 80. let „Victory“; a emocionálního srdce show v podobě zdrcující „The Invisible Girl“; a samozřejmě titulní skladby „The State of Things“, která zní jako stadionový hit, kde se Oasis potkávají s Beatles.

Je to už dlouho, co jsem tak dychtivě a s radostí uvítal hudbu, která má tak okamžitý divácký potenciál a zároveň okamžitě vytváří silný dojem charakteru a postoje. Dílo se stále vyvíjí. Scénář, ač výborně napsaný s citem pro současný humor, zatím nemá úplně stejnou emocionální sílu jako hudební složka, čehož jsou si autoři vědomi a chtějí na něm dále pracovat.  Každého, kdo se k těmto chlapíkům a jejich projektu na cestě připojí, čeká úžasná jízda.  Představení se hraje do konce příštího týdne, do soboty 23. září.  Nenechte si ho ujít!

VSTUPENKY NA THE STATE OF THINGS