RETRO ČTVRTEK: Nigel Richards

V tomto díle rubriky Throwback Thursday (Vzpomínkový čtvrtek) si Sarah Day povídá s Nigelem Richardsem o jeho kariéře v muzikálovém divadle.

1) Jaké bylo tvé úplně první představení v dětství a co tě vlastně přivedlo do světa divadla?

Je to trochu trapné, ale už v šesti letech jsem se svou starší sestrou pořádal představení a nutil rodinu dívat se, jak zpívám „Chim Chim Cheree“. Později jsem prostě chtěl být tím klukem z reklamy na Milky Bar – jestli si tu reklamu ještě někdo pamatuje.

2) Jak vypadá tvá příprava každý večer, když se vžíváš do role před představením? 

Vše záleží na tom, jaký spouštěč jsem našel během zkoušek. U Fantoma opery to byl dech – tichý, hluboký dech stalkera. U Eddyho v Pokrevních bratrech to byl nevinný, poskakující styl chůze. U Floyda Collinse mi zase pomohlo cvičení na otevření hrudníku, abych se stal tím americkým farmářem. Někdy mě inspiruje i výtvarné dílo – pro roli Senátora v Hello Again to byl ten nejosamělejší obraz od Hoppera.

3) Jak ses udržoval kreativní během lockdownu? Před lety jsi své působení rozšířil i o výuku a režii po celém světě.

Pořád „zoomuju“! Ve slovníku se objevilo tolik nových významů slov jako „lockdown“ nebo „korona“ a jsem rád, že „zoom“ je jedním z nich. Píšu knihu o muzikálovém herectví a v rámci výzkumu i pro radost přečtu tak dvě knihy týdně. Meditace mě zachránila. A konečně jsem si koupil kolo.

4) Jsi také uměleckým šéfem produkční společnosti Shepperton Media. Prozraď nám, jak ses dostal k tvorbě nových filmů a muzikálů a na čem momentálně pracuješ?

To je důkaz karmy. Ozvala se mi má garderobiérka z dob, kdy jsem v roce 1991 hrál v Bídnících. Mezitím začala pracovat pro BAFTA, založila filmovou společnost a potřebovala uměleckého šéfa. Začátkem příštího roku vstupujeme na londýnskou burzu. Máme v přípravě tři nové muzikály: jeden je divoká jízda, něco mezi RuPaul’s Drag Race a Austinem Powersem. Další dva jsou mimořádně vážné kusy o podstatě pravdy, dobra a – ano, karmy. Také produkuji svůj první film, kde hraje Shirley Henderson.

5) Proč je pro tebe živé divadlo důležité a na co se nejvíc těšíš při jeho (doufejme) návratu v příštím roce?

Divadlo má v sobě nepopiratelné kouzlo. Není to jen fyzické místo – chci říct, i kdyby všechna divadla vyhořela do základů, divadlo bude existovat pokaždé, když se rozdělíme na vypravěče a diváky. Nejsilnější je ale tehdy, když se mnoho lidí sejde v jednom vyhrazeném prostoru, aby prožili událost společně a věděli, že se smějí a pláčou jako jeden celek. I když se můžeme cítit asociálně, když si někdo nenasadí roušku, jsme společenský druh. Potřebujeme vědět, že nejsme sami. Všechny hlavní postavy v muzikálech chtějí někam patřit nebo najít své pravé já: od Elphaby přes Mulan a Simbu až po Fantoma. Proto jsou podle mě muzikálové postavy tak působivé. Příští rok jedu na turné s velkým revivalem, takže mám štěstí – mám práci, na kterou se můžu těšit.

6) Jaký je tvůj nejlepší nebo nejvtipnější zážitek z jeviště? 

To, jak jsem v Martin Guerre úplně zapomněl text, bylo vtipné až s odstupem času. A pak ta chvíle, kdy jsem jako švihák v Bídnících mlátil Ruthie Henshall. Vrátil jsem se tehdy po dvoutýdenní dovolené (byl jsem na duchovním pobytu u původních obyvatel Ameriky) a nevzpomněl jsem si ani na slovo. Ruthie na mě jen zírala a snažila se nevybuchnout smíchy, zatímco jsem ze sebe sypal naprosté nesmysly!

7) Jaké tři věci u tebe v šatně vždycky najdeme?

Myslím tím talismany, věci pro štěstí... Mám tam krásnou báseň od zesnulého Stevena Clarkea, který napsal texty k Martin Guerre, knihu Umělcova cesta od Julie Cameron a fotku táty z jeho posledních narozenin.

8) Jaké je tvé momentálně nejoblíbenější studiové album muzikálu? 

Warpaint – to je mistrovské dílo. A také Far from Heaven – obojí složili Frankel a Korie. Jsou to géniové!

9) Kdyby byl tvůj život muzikál, jak by se jmenoval a proč? 

Těžká otázka!! Asi „Now and Them“ (Teď a oni), protože mě formovali právě lidé v mém životě.

10) Co bys poradil čerstvým absolventům – jak ročníku 2020, tak nadcházejícím absolventům 2021? 

Vydržte! Kdykoli v historii nastalo období, kdy jsme byli nuceni se uzavřít do sebe – fyzicky i kreativně, v dobách válek a utrpení – vždy po něm následoval výbuch nápadů. Nové způsoby myšlení v umění, vědě i ve společnosti. Po španělské chřipce v roce 1919 přišla dvacátá léta plná jazzu, umění, objevování, neohroženosti a vynálezů. Přijde další exploze nového divadla, nového umění a nové hudby. Jen na to buďte připraveni.