RECENZE: A Monster Calls (Volání netvora), Old Vic Online ✭✭✭✭

Paul T Davies hodnotí inscenaci Volání netvora (A Monster Calls) podle románu Patricka Nesse, kterou můžete nyní sledovat online na webu divadla Old Vic.

Volání netvora A Monster Calls. Old Vic Theatre, online stream do 11. června 4 hvězdičky Sledovat online Všichni teď prožíváme jakousi formu zármutku. Truchlíme pro přátele a blízké, postrádáme rituály, které jsme považovali za samozřejmé, chybí nám svoboda pohybu i životy, které jsme vedli před pandemií. Jsou věci, ke kterým se vracet nechceme, a děsí nás představa, že se vrátíme k chybám, ze kterých jsme se nepoučili. Je proto odvážným krokem divadla Old Vic, že do online prostoru vyslalo svou oceňovanou inscenaci Volání netvora (vzniklou v koprodukci s Bristol Old Vic). Jde o silnou adaptaci románu Patricka Nesse, která je hlubokou reflexí lásky, ztráty a především schopnosti nechat věci odejít a začít se uzdravovat. Třináctiletý Conor a jeho maminka to spolu zvládali dobře i poté, co se táta odstřeloval do Ameriky. Teď je ale máma vážně nemocná (rakovina se sice přímo nezmíní, ale je zřejmá) a do péče o chlapce se musí zapojit babička, se kterou má Conor komplikovaný vztah. Každou noc, přesně ve 12:07, ho navštěvuje netvor z tisu na konci zahrady a vypráví mu tři příběhy z dob, kdy kráčel po zemi. Až dovypráví, musí Conor svěřit svůj vlastní příběh a čelit svým nejtemnějším obavám.

Režisérka Sally Cooksonová vtiskuje hře svůj osobitý vizionářský styl. Inscenace vznikla kolektivní tvorbou celého souboru, který funguje jako dokonale sehraný organismus vykreslující chaos v Conorově světě. Matthew Tennyson v hlavní roli předvádí nádherný výkon – naprosto přesně vystihuje izolaci, vztek i zranitelnost dospívajícího kluka. Je to neobyčejně působivé. Po vizuální stránce je produkce úchvatná; tlustá lana vytvářejí strom tisu, jehož kmen a větve se komíhají a ohlašují příchod tajemného netvora v podání Stuarta Goodwina. Ten se objevuje s odhalenou hrudí a náhrdelníkem z bobulí jako „Zelený muž“ – vitální a dominantní, ale v závěrečných scénách také laskavý a lidský. (Vizuální stránka je v tomto případě záchranou, protože jsem narazil na určité problémy se zvukem – musel jsem televizi pořádně zesílit, aby mi neuniklo ani slovo. Záznam je navíc pořízen převážně v širokých celcích, přitom pár detailních záběrů by nás vtáhlo ještě hlouběji do nitra příběhu.)

Obsazení inscenace Volání netvora. Foto: Manuel Harlan

Příběh i samotná inscenace si dávají načas s vrstvením děje. Podobenství vyprávěná tisem začnou dávat smysl až v druhé polovině, ale rozhodně stojí za to vydržet. Navzdory citlivému tématu se fantasy prvky nevyhýbají kruté realitě Conorovy situace. Nejsilnější je scéna, kdy Conor zdemoluje babiččin dům a ona se vrací po emočně vyčerpávající službě v nemocnici u své dcery a propuká v bolestný křik. Kyvadlo jejích starožitných hodin posloužilo jako demoliční koule a dokonale zpodobnilo bouři v Conorově nitru. Závěrečných deset minut je divadelním triumfem. Conor čelí svému největšímu strachu a netvor ho objímá jako konejšivá bytost, která ho doprovodí na posledních krocích k času 12:07. Možná je dobře, že jsem hru neviděl přímo v divadle, protože jsem nekontrolovaně plakal – je to nesmírně dojemné a citlivě zpracované. Věta: „Tvoje mysl bude věřit milosrdným lžím, i když zná bolestnou pravdu, kvůli které jsou ty lži nezbytné,“ dělá z této inscenace dílo přímo stvořené pro naši pandemickou dobu. Úchvatný a překrásně dojemný kus.

Pokud můžete přispět divadlu Old Vic nebo jakémukoli jinému z našich ohrožených divadel, prosím, zvažte to.