RECENZE: Abigail's Party, Queen's Theatre Hornchurch ✭✭✭✭

Mark Ludmon recenzuje kultovní hru Mikea Leigha Abigail's Party, která se v divadle Queen's Theatre v Hornchurchi uvádí před zahájením turné.

Soubor inscenace Abigail's Party. Foto: Mark Sepple Abigail's Party

Queen's Theatre Hornchurch, Londýn

Čtyři hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Od své premiéry v roce 1977 ožila kultovní Abigail's Party Mikea Leigha v mnoha nastudováních v Londýně, po celé Velké Británii i mimo Broadway. Nyní se však konečně vrací ke svým kořenům v hrabství Essex ve zdařilé nové produkci divadla Queen's Theatre v Hornchurchi, jen kousek od Romfordu. Na pozadí pečlivě propracované a půvabné dobové scény Leeho Newbyho hra zkoumá měnící se hodnoty společnosti 70. let během sobotního večírku u ambiciózní Beverly a jejího vystresovaného manžela Laurence. Za doprovodu sýrových jednohubek s ananasem a potoků ginu a Bacardi hostí své sousedy: mladý pár Ange a Tonea a rozvedenou matku Sue, která se raději klidila z cesty své patnáctileté dceři Abigail, jež doma pořádá punkový mejdan.

Melanie Gutteridge a Liam Bergin v Abigail's Party. Foto: Mark Sepple.

Napětí v obou manželstvích klidně dřímá těsně pod povrchem, ale s přibývajícím alkoholem se začínají projevovat jasné známky nespokojenosti, nepřátelství a zášti – vše je však stále drženo v mezích nucenou zdvořilostí společenské příležitosti. Trvalá obliba hry vděčí mnohé Leighově citu pro každodenní jazyk a replikám, díky nimž se z kusu stala kultovní klasika plná citací. Obsahuje však témata, která rezonují i dávno po skončení 70. let.

I po čtyřiceti letech je posedlost Beverly a Laurence společenskou třídou stále aktuální, zejména v dnešní době, kdy sociální mobilita a příležitosti pro lidi z dělnického prostředí zůstávají omezené. Ačkoliv se pětice bílých postav rasové otázky dotkne jen letmo, hra vykresluje lidi snažící se žít své každodenní životy v době masivních společenských převratů – což je pocit, který je v Británii po brexitu stejně intenzivní. Příběh zasazený do vrcholící éry ženské emancipace ukazuje hrdiny hledající svou identitu v manželství, kde jsou tradiční role zpochybňovány feminismem. Chvílemi hra působí znepokojivě pinterovsky, zejména když si postavy při tanci vymění partnery, ale v režii Douglase Rintoula tato inscenace zdůrazňuje také Leighovo zobrazení mužské agresivity – od Laurencových frustrovaných návalů vzteku vůči Beverly až po Toneovu zakaboněnou podrážděnost vůči dobrosrdečné Ange.

Amy Downham a Melanie Gutteridge v Abigail's Party. Foto: Mark Sepple.

I přes všechna temnější témata spočívá největší kouzlo Abigail's Party v jejím humoru, a toho je v Rintoulově režii požehnaně. Melanie Gutteridge se dokázala vymanit ze stínu předchozích představitelek Beverly, od Alison Steadmanové až po nedávné výkony Jill Halfpennyové a Amandy Abbingtonové. Podává neobvykle střídmý výkon a vyhýbá se riziku přehrávání v duchu dobového kempu 70. let. Ve své neustálé úzkostné snaze potvrdit svůj společenský status působí šťastně a uvolněně pouze tehdy, když tančí na své oblíbené popové hity. A ano, nechybí Demis Roussos ani další šlágry sedmdesátek, včetně podmanivého „Yes Sir, I Can Boogie“ od dua Baccara.

Ačkoliv je tvář Beverly na všech plakátech, toto pojetí její postavy dovoluje hře vyniknout jako kolektivnímu dílu souboru. Amy Downham září jako laskavá Ange, jediná postava, která působí, že je sama se sebou spokojená. Se stoprocentně autentickým přízvukem oblasti Romford není její Ange žádná submisivní prostá duše, ale žena, která má svůj život pod kontrolou a v rozhodujících momentech dokáže projevit pevnou páteř a praktický selský rozum.

Melanie Gutteridge jako Beverly. Foto: Mark Sepple

Christopher Staines je vynikající v roli Laurence, jako ztělesněná úzkost potažená tenkou vrstvou bodrého šarmu, zatímco Susie Emmett je dokonalá jako Sue z vyšší střední třídy, ustaraná a mírně vyvedená z míry chováním svých sousedů. Liam Bergin vnáší na scénu mrzutou, zamračenou přítomnost jako Tone, zkrachovalý profesionální fotbalista nucený pracovat jako operátor počítačů, který pro svou upovídanou a společensky sebevědomou manželku zdánlivě nemá mnoho pochopení. Rintoul nám sice představuje známé postavy, ale dává nám na ně nový pohled, díky čemuž působí stejně živě a opravdově jako před čtyřmi desetiletími.

V Queen's Theatre Hornchurch se hraje do 22. září 2018, poté následuje turné.

26. září – 20. října: Derby Theatre 30. října – 17. listopadu: Salisbury Playhouse 27. – 29. listopadu: Les Théâtres de la Ville de Luxembourg