RECENZE: Alenka v říši divů, Opera Holland Park ✭✭✭✭✭

Alenka v říši divů (Alice's Adventures In Wonderland) opery Holland Park. Foto: Alex Brenner Alenka v říši divů

Opera Holland Park

18. 07. 2015

5 hvězdiček

Tato kouzelná opera skladatele Willa Todda na libreto Maggie Gottlieb měla v Opeře Holland Park premiéru před pár lety a v roce 2015 se vrátila na repertoár v rámci pravidelné letní sezóny. Před několika měsíci vyšlo CD se všemi hlavními hudebními čísly, které jsme zde recenzovali. Představení se odehrávalo na jednom z trávníků za hlavním komplexem Holland Parku na čtyřech různých scénách, mezi kterými se zpěváci, orchestr i diváci přesouvali za doprovodu opakující se (a velmi chytlavé) propojovací sekvence v latinskoamerickém stylu. Obsazení i hudebníci jsou víceméně stejní jako v roce 2013. Postavy a hlavní dějová linie vycházejí z Lewise Carrolla (který letos slaví 150 let), ale objevuje se zde i rámcový prvek, zřejmě inspirovaný příběhy o Harrym Potterovi, který Alenku (Fflur Wyn) zpočátku neumisťuje do viktoriánského Oxfordu, ale do Grimthorpu, nepříliš vábně vyhlížejícího severského města, ze kterého zatouží uniknout hned poté, co se seznámí s mluvícím Bílým králíkem (James Cleverton). Po úvodních setkáních s kocourem Šklíbou v podání kontratenora (Magid El-Bushra) a zpívající lahví (Maud Millar), která by svou kolaturou strčila do kapsy i Cunégonde z Candida, se už děj naplno rozjíždí. V rychlém sledu se seznamujeme se všemi známými postavami z příběhu, z nichž většina má svou vlastní árii k vykreslení charakteru a později se vrací v dalších obrazech. Velká část dialogů je moudře převzata od Carrolla a následně okořeněna špetkou vtipných soudobých narážek (satira na současnou posedlost školními testy v podání Valihrachu a bratrů Šišli a Pišli je obzvláště trefná). Jak se přesouváme mezi scénami, vidíme, že v říši divů nechybí ani „zloba“ v podobě Srdcové královny (Robert Burt) a jejích nohsledů. Druhá polovina opery se pak nese ve znamení Alenčina odhodlání postavit se tomuto nahodilému a bujícímu autoritářství a nastolit v říši opět řád. Klíčovým momentem je zde Alenčina jediná skutečně rozsáhlá árie – „I flew high in my dreams“ – která svou vzletnou a ambiciózní náladou připomíná Sondheimovu skladbu „I remember sky“ z Evening Primrose. Od té chvíle se síly zla drolí, v říši divů je rychle obnoven pořádek a Alenka se vrací do Grimthorpu, vnitřně proměněná. Proč to všechno tak skvěle funguje? Odpověď částečně tkví v tom, že se tvůrci drželi předlohy a nedělali změny jen pro změnu. Každý, kdo adaptuje Carrolla, by měl mít na paměti, že v reálném životě to byl významný matematik a logik. Argumentace sice může být převrácená a postrádat běžný rozum, ale stále má svou vlastní logiku, která je o to zábavnější, když se hraje se smrtelnou vážností jako zde. Další forma věrnosti Carrollovi (a ilustrátorovi Tennielovi!) se projevuje v kostýmech, které jsou brilantně detailní ve své autentičnosti a nápadité tam, kde se od ní odchylují. Například kostým Houseňáka je úžasně opulentní a brnění Bílého rytíře je skvěle improvizované z nejobyčejnějších lesklých kuchyňských potřeb. Scény jsou pestré, veselé a solidní, přičemž tou nejlepší je pravděpodobně ostře zkosený stůl pro čajový dýchánek u Šíleného kloboučníka. Dobře je využito i přirozené prostředí – postavy se nečekaně vynořují z podrostu a do děje jsou zapojeny i místní stromy. Hudba je vymyšlena tak, aby dobře fungovala pod širým nebem. Většinu tvoří důmyslný podkres, který neruší srozumitelnost textu. Zároveň je zde ale velká stylová rozmanitost – spousta latinských rytmů, calypsa, jazzu a ozvěn známých skladatelů – například Bernsteinova West Side Story. Nechybí ani porce uvolněné pastiše, vždy elegantně provedené. Dvanáctičlenný orchestr má hodně práce: začíná živou ouverturou, která navodí atmosféru, a následuje spousta charakteristických sól. Pro dirigenta Matthewa Waldrena není snadné uřídit toto nesourodé těleso pod širým nebem a v pohybu, ale nasadil svižná tempa a podařilo se mu udržet všechny pohromadě bez viditelných problémů. Z jednotlivých výkonů patří uznání především Fflur Wyn za jasnou artikulaci textu i melodií a za její energické, ale přesné ztvárnění hlavní role. Robert Burt jako Srdcová královna vyvolal bouři teatrálního rozhořčení – v mnohém připomínal slečnu Trunchbullovou z Matyldy. Keel Watson skvěle prodal své „Wonderland Blues“, pravděpodobně nejzapamatovatelnější hudební číslo celého představení, a Victoria Simmonds jako Šílený kloboučník energicky komandovala a rozčilovala se, než podlehla kouzlu éterické Vévodkyně v podání Maud Millar. Zajíc Březňák, Bílý rytíř, Plch i Valihrach – ti všichni byli vykresleni s velkou vervou. Kvarteto „viktoriánů“, kteří vypadali jako z filmu Topsy-Turvy, zajišťovalo doprovod, komentář a navigaci diváků. A co na to publikum? Děti vypadaly děním naprosto okouzleny a vzadu stálo víc než pár dospělých, kteří se potutelně usmívali nad mnoha replikami, jež měly pro různé věkové kategorie odlišný význam, aniž by se uchylovaly k laciným dvojsmyslům. Nebyl jsem úplně přesvědčen argumentem, že přesuny mezi scénami byly nutné, aby děti nezačaly být neklidné a nenudily se. Z místa, kde jsem seděl, nic takového nehrozilo a neustálé stěhování šlo v některých ohledech proti soustředění, a to dvěma způsoby. Zaprvé chvíli trvalo, než se všichni usadili a znovu se napojili na hudbu a text; a zadruhé, sled změn scén bránil hercům v intenzivnějším a přímějším kontaktu s diváky. Ingredience jsou zde podobné jako u opravdu dobré vánoční pantomimy: možnost ještě větší interakce v tradici tohoto žánru by radost mladého publika jistě znásobila.

To je ale jen drobná výtka. Pokud jste tuto okouzlující operu tentokrát nestihli, určitě si rezervujte vstupenky na některé z představení v Linbury Studio Theatre na začátku listopadu. Nebudete litovat.

Pro více informací navštivte www.operahollandpark.com