RECENZE: Alles Schwindel, Maxim Gorki Theater Berlín ✭✭✭✭✭

Vidina Popov a Jonas Dassler. Foto: Esra Rotthoff Alles Schwindel

Divadlo Maxima Gorkého, Berlín,

22. prosince 2017

5 hvězdiček

Pokud si někdo ve Spojeném království vybaví jméno Mischa Spoliansky, bývá to většinou ve spojení s milovanými filmy zlatého věku britské kinematografie. Složil hudbu k nesmírně populárním komediím, jako jsou 'Šťastné dny tvého života' (The Happiest Days of Your Life) či 'Potíže v obchodě' (Trouble In Store), zatímco dramata jako 'Svatá Jana' či dobrodružné snímky 'Severozápadní hranice' a 'Doly krále Šalamouna' (kde nebyl uveden v titulcích) ukazují, že byl stejně úspěšný i v jiných žánrech. Málokdo by si však, hádám, vzpomněl na jeho ranou kariéru předtím, než měl on i jeho rodina to štěstí a unikl před pronásledováním Židů v hitlerovském Německu. Právě tam byl jednou z vůdčích osobností hudebního divadla Výmarské republiky. Vskutku, i v samotném Německu je znovuobjevován až nyní – několik inscenací jeho děl se tu a tam objevuje dlouho po jeho smrti v Londýně v roce 1985 (kde svůj poslední film otextoval v roce 1973) a celých 80 let poté, co byl na vrcholu svých tvůrčích sil.

Je tedy velkým potěšením, že můžeme odkrýt tuto úžasnou perlu hudební komedie, která byla poprvé – a naposledy – k vidění v roce 1931. Příběh je prostý, křehká hříčka postavená na klasických tropech hudební komedie o chudých lidech, kteří předstírají, že jsou někým významným a bohatým. Zápletka nás nemusí dlouho zdržovat a také to nedělá. Slouží však jako skvělý základ, na němž visí skutečná dekonstrukce přetvářky a pravdivosti v konverzační komedii, která jako by byla napsána včera. Za to patří dík skvělému týmu pod vedením kmenového režiséra Christiana Weiseho, jehož péče o tuto obrozenou „lehkost bytí“ povyšuje zážitek z jejího oživení do sféry vážného umění, což je v hudebním divadle skutečná rarita.

Zbytek týmu celou produkci podporuje řadou výkonů, které podněcují mysl stejně, jako oslňují smysly. Hudební nastudování Jense Dohleho má pro kus zásadní význam: jeho aranže divoce kmitají mezi epochami a styly, málokdy setrvávají u jedné jasně identifikovatelné nálady. Přesto se mu nějak daří dát tomu všemu smysl a zakomponovat cokoli od charlestonu až po R'n'B. Podobně eklektické a strhující choreografické efekty vykouzlil díky nespoutané fantazii další pravidelný Weiseho spolupracovník Alan Barnes, absolvent Dance Theater of Haarlem a souboru Arnieho Zanea a Billa T. Jonese. Díky výrazně expresionistické – a přitom moderně působící – 2D scéně Julie Oschatz, kostýmům Adriany Bragy Peretzki a Franka Schönwalda, úžasnému svícení Jense Krügera a vynikajícím projekcím Oschatze a Jesseho Jonase Krachta jde o inscenaci, která na smysly útočí ohromující fyzickou silou.

Uprostřed toho všeho je herecké obsazení neméně živé. Večer, kdy jsem představení navštívil, dodala další úroveň napětí náhlá indispozice představitele hlavní mužské role Jonase Dasslera. Na poslední chvíli nám bylo oznámeno, že onemocněl a nahradil ho Theo Trebs, který odvedl naprosto neuvěřitelnou práci při zvládnutí textu, písní, tanců i složitého pohybu a… Počkat, byla to skutečně pravda, nebo to byl všechno jen podfuk… „Alles Schwindel“? Kdo ví. Ať už byla příčina toho poprasku jakákoli, vedlo to k stále bizarnějším a dekonstruovaným zásahům – v neposlední řadě od samotného režiséra, který se několikrát objevil na jevišti, aby nás provedl děním, a také díky zvláštně vtíravým zjevením jevištní techniky, nápovědy (která byla stále více vtahována do akce) a dalších osob, jejichž identitu bylo čím dál obtížnější určit.

Stačí říci, že Trebs překonal sám sebe a stejně tak i půvabná Vidina Popov v roli jeho domnělé vyvolené. Tyto dvě postavy byly jediné, které nemusely hrát více rolí. Zbytek ansámblu musel ztvárnit až půl tuctu postav. Třešničkou na dortu byl jistě Oscar Olivo, který pravidelně vystupoval z role, aby oslovil diváky a komentoval svůj původ i nejnovější osobu či věc, kterou měl právě představovat. Velká část scénáře, napsaného v úderném burleskním stylu Marcellem Schifferem a plného vtipných replik, spoléhá na pochopení berlínského dialektu. To však nemusí být překážkou pro jeho šíření – v divadle byly prakticky k dispozici anglické titulky pro mezinárodní publikum. Ocitli jsme se tak v úžasně potrhlém světě, který vytvořili Mareike Bezkirch, Alexander Darkow, Johann Jürgens, Jonathan Kempf, Svenja Liesau, Catherine Stozan, Aram Tafreshian a Mehmet Yilmaz. Ti museli v nádherně pantomimickém stylu zahrát vše od lidí přes zvířata až po stromy a jiné neživé předměty. Sám Dohle vše řídil z orchestřiště přímo na scéně společně s Falkem Effenbergerem (klávesy) a Steffenem Illnerem (basa).

Byla to ohromná zábava a už se nemohu dočkat, až objevím další díla tohoto skvělého tvůrce hudebních komedií, který se stal i tak trochu naším – nedocenitelného herra Spolianského.