RECENZE: An Oak Tree, National Theatre ✭✭✭✭

Tim Crouch ve hře An Oak Tree (Dub). Foto: Greg Veit An Oak Tree

Temporary Theatre, National Theatre

29. června 2015

4 hvězdy

Co všechno změní jeden den.

Je to často opomíjená pravda, že každé představení divadelního díla je jiné. Podoba a atmosféra mohou být večer co večer stejné, ale lidé jsou jen lidé a vždy se objeví drobné odchylky v závislosti na energii, soustředění, zdraví a dalších okolních faktorech. To může být dobré i špatné, podle toho, v který den představení navštívíte.

Je skutečně vzácné, aby podstatou divadelního díla bylo to, že bude každý večer jiné. Ale právě to je premisou hry Tima Crouche An Oak Tree, která se nyní hraje v Temporary Theatre na scéně National Theatre. Jde o obnovenou inscenaci k desátému výročí v režii Karla Jamese a Andyho Smithe, v níž každý večer účinkuje jiný herec. A není to jen jiný herec, ale někdo, kdo – jak je nám řečeno – text nikdy neviděl ani nezkoušel.

Děj se točí kolem hypnotizéra (v podání Crouche), který předvádí své druhořadé číslo v hospodě o rok později a vyvolává hosty z publika, aby se nechali zhypnotizovat. Všichni tito hosté jsou fiktivní, kromě toho jednoho, kterého hraje hostující herec. Dialogy mezi hypnotizérem a hostem tvoří kostru hry a soustředí se na pocity viny a ztráty, které postava hostujícího herce prožívá kvůli náhlé, nečekané smrti dcery. Tu srazilo auto, když nepozorně se sluchátky na uších vstoupila do vozovky.

Prozradit více o zvratech v ději by znamenalo úplně zkazit zážitek, mimo jiné proto, že divák může pozorovat, jak různí herci zdůrazňují různé aspekty situace a vnášejí do ní jiný náboj. Stačí říct, že pozorné sledování slov i činů se divákovi bohatě vyplatí.

Při mé návštěvě trvalo Crouchovo představení asi 85 minut a je to velmi zajímavý experiment. Přítomnost hostujícího herce definuje celý večer a jeho schopnost improvizovat a napojit se na Crouche bez přípravy, stejně jako získat si důvěru a sympatie publika, je naprosto klíčová.

Během této série se v roli hosta doposud vystřídali Conor Lovett, Maggie Service, Kate Duchêne, Philip Quast, Stephen Dillane a Naomi Wirthner. V představení, které jsem viděl já, se role zhostil Samuel Barnett.

Barnett má na jevišti vřelost a přirozené kouzlo, díky nimž je snadné se s ním ztotožnit. Ačkoliv nevypadá o den starší, než když se proslavil jako Posner ve hře The History Boys (Světlonoši), hrál zde proti své typologii: mnohem staršího ženatého muže, otce dvou dětí, sžíraného zármutkem, prázdného a rozrušeného. Kus zároveň vyžaduje, aby Barnett místy zůstával sám sebou, a jeho reakce na odvíjející se text působí naprosto autenticky. Celý jeho přístup provázel nakažlivý humor, díky němuž byly pasáže plné nejistoty, bolesti nebo vzteku o to silnější. Jeho laskavost a vstřícnost prohloubily prožitek úzkosti a výčitek – a zároveň sloužily k rozptýlení i doplnění Crouchovy manipulace s publikem.

Je v tom hodně rafinovanosti, kterou Crouch mistrně spojil v invenční a (stále) překvapivě originální kus autorského improvizačního divadla. Crouch nosí roli zlomeného hypnotizéra jako oblíbenou starou rukavici a efekt jeho výkonu je podobný: důvěrně známý, místy trochu volnější, jinde obnošený, ale zvláštně konejšivý. Rozhodně ví, co dělá, a díky skvělé Barnettově podpoře jsou klíčové pasáže konfrontační a pohlcující.

Hudba je využita s vynikajícím efektem, s lehkostí mění a tvaruje náladu. Zpočátku mě trochu dráždila manipulace se zvukovou technikou, ale jakmile se tento vzorec chování ustálí, přestane vyrušovat a stane se součástí ošuntělé hypnotizérské rutiny v hospodě. Crouch se skutečně ponořil do světa, který si publikum představuje, a výsledek je působivý.

Crouch si libuje v divadle, které zneklidňuje a posouvá hranice, a An Oak Tree není výjimkou. Místy je to brilantní a po celou dobu fascinující – alespoň tomu tak bylo, když byl hostem Samuel Barnett. Jindy to může být jiné – lepší, stejné nebo i horší. Dynamika mezi performery, obvykle pilovaná na zkouškách, je zde v podstatě syrová a buď to vyjde, nebo ne. V podání Barnetta a Crouche, kteří tančí tuhle tarantellu viny, smutku a občasné lsti, jde o svérázné, originální a podmanivé zkoumání mezí divadelní formy.

Zajděte si na to, pokud můžete – a doufejte, že váš hostující herec bude stejně dobrý jako Barnett, nebo ještě lepší.

An Oak Tree se hraje v National Theatre do 15. července 2015