RECENZE: Barnum, britské turné ✭✭

Foto: Johan Persson Barnum

Churchill Theatre, Bromley : Britské turné

18. března 2015

2 hvězdičky

Představte si zvuk kovu drhnoucího o beton. Nebo hlas Lee Marvina, jak bez špetky hudebního sluchu přežvykuje píseň I Was Born Under A Wandering Star. Ten dutý, dozvukový, umrtvený a atonální zvuk. Máte ho v hlavě? To asi není úplně to, co čekáte, že uslyšíte v jedné písni za druhou od hlavního hrdiny muzikálu, že?

A přesto je to přesně ten druh zvuku, který produkuje Brian Conley ve své hvězdné roli v muzikálu Barnum, který se v rámci britského turné právě hraje v Churchill Theatre v Bromley. Přesně ten zvuk, vedle kterého zní i Harvey Fierstein jako Howard Keel.

Když víte, že nejlepší výkon celého představení Barnum podává představitel Palečka, je jasné, že je něco v nepořádku. Ale v tomto případě tomu tak skutečně je.

Je až nepochopitelné, jak k tomu mohlo dojít. Tato inscenace začala svou cestu v Chichesteru, kde byla vypilovaná, povzbuzující, strhující a plná citu. (Přečtěte si naši recenzi z Chichesteru). Tehdy měla ale úplně jiný scénář a celkový přístup byl zcela odlišný. Obsazení tvořili lidé, kteří uměli hrát, zpívat i tančit, a do představení dávali opravdový zápal.

Cameron Mackintosh však s touto verzí nesouhlasil, což jasně ukázal dokumentární seriál stanice Channel 4 The Sound of Musicals. Ten odhalil zákulisní pletichy a potíže, které měl tehdejší tvůrčí tým s Mackintoshem a jeho vizí. Není úplně jasné, v čem byl hlavní problém, ale zdálo se, že jádrem pudla byla nepochopitelná nespokojenost s výkonem Christophera Fitzgeralda. Jeho Barnum byl komplexnější, zajímavější a méně sebestředný, než by se dalo čekat. Výsledkem bylo, že se chichesterská produkce do Londýna nepřesunula a Mackintosh oznámil, že po Británii vyjede nová verze s obměněným obsazením.

Verze, která teď dorazila do Bromley, je tedy Mackintoshem posvěcený Barnum (dokonce nechal původního autora Marka Brambla upravit text), který se vrací k duchu původních inscenací z 80. let, v nichž zářili Jim Dale a Glenn Close na Broadwayi a Michael Crawford ve West Endu. Stejně jako oni, i středobodem této produkce je okázalá, stylová hvězda s řadou komických výstupů; na rozdíl od nich je však výsledek téměř zcela nemuzikální.

Divadelní program připomíná, že když měl Barnum premiéru na Broadwayi, vyskytl se vážný problém s orchestrací svěží a energické hudby Cy Colemana: „Byly to všechno šílené verze v duchu 'Turkey in the Straw' – uvrzané, s přemírou houslí, noční můra, která se nedala použít.“ Adaptace orchestrací Williama Davida Brohna od Stephena Metcalfea zde sice nejsou šílené, ale zbavují hudbu s radostným potenciálem života a vytvářejí plochý, fádní a syntetický opar nad každým tónem a melodií.

Partituře nepomáhá ani hudební nastudování Iana Townsenda, zvukový design Mikea Pottera nebo hra desetičlenného orchestru. Hudba v mnoha číslech vyžaduje svižné, hravé tempo, ale jindy si zase libuje v rozvážném rytmu, když je to dramaticky vhodné; průměrné tempo nevyhovuje nikomu. One Brick At A Time je prostě příliš pomalá na to, aby se stala oním energickým „showstopperem“, kterým může být. A nemá smysl uvádět The Museum Song, jedno z nejchytřejších a nejtěžších rychlomluvných sól v muzikálové historii, pokud není předneseno s příkladnou artikulací ve strhujícím tempu, které se dá vygradovat do ohromujícího efektu. Tohle není číslo pro bezpečnou klidnou chůzi.

Ať už je to v samotné hře nebo ve zvuku, úderný pulz big bandu, který doprovází a definuje čísla jako Come Follow The Band a Join The Circus, v podstatě chybí. Postrádá to preciznost a jisté rytmické jádro, takže Colemanově partituře v tomto podání chybí onen jiskřivý šmrnc a zápal, díky kterému tak vyniká.

Zpěv tomu ve většině případů také nepomáhá. Když už se objeví výjimka, bije do očí (respektive do uší), strhne na sebe pozornost a dává nahlédnout, čím by Barnum mohl být. Mikey Jay-Heath je jako Paleček (Tom Thumb) vynikající a jeho velké číslo Bigger Isn’t Better je po všech stránkách skvělé. Jay-Heath zpívá s velkou technickou jistotou, tančí energicky a s čistými liniemi, takže jeho elán a schopnosti zaplavují celé jeviště. Landi Oshinowa dvakrát předvede skvělý hlasový fond. Její píseň v roli Joyce Heth, Thank God I'm Old, hlasově naprosto září a její výstup ve druhém dějství, Black and White, je poctivé jazz/bluesové číslo, které působí jako vítaná oáza v moři polomrtvých vokálních výkonů.

Problém není v ansámblu. Je to parta nadaných, pracovitých a energických lidí, kteří zpívají s chutí a dávají si záležet na harmonii i melodii. Zvuk, který produkují ve velkých číslech, i když se naplno věnují bujaré, podmanivé a fyzicky náročné choreografii Andrewa Wrighta, je výborný a plný. Občas sice v úsilí o precizní tanec a zpěv mírně předbíhají fádní tempo orchestru, ale to není jejich vizitka – spíše to ukazuje, že chyby nejsou jen u hlavních hvězd, ale už v orchestřišti.

Co se týče hlavních hvězd – abychom Brianu Conleymu nekřivdili, se showmanskou stránkou role má jen malé s potíže. Bez námahy vtipkuje s publikem, stylově předvádí kouzelnické triky, polyká plameny, sklízí upřímný smích, na třetí pokus zvládne i náročnou chůzi po laně a užívá si roli onoho výřečného obchodníka s deštěm, která z jeho Barnuma dělá dokonalého podnikatele. Navenek je Conley jako P. T. Barnum skvělý.

Jenže aby muzikál fungoval jako muzikál, musí se pod tím vnějším pozlátkem skrývat cit a pod vnějším stylem obsah. Hodí se také umět zpívat. Conley nedodává ani emoce, ani hloubku, jeho herectví je plytké a zpívat rozhodně neumí, a to ani stylem Rexe Harrisona. Takže hudební stránka věci, která tvoří páteř celého kusu, zkrátka nemůže fungovat.

Ani Linzi Hateley jako Chairy Barnumová, ani Kimberley Blake jako Jenny Lindová situaci nezachraňují. Obě jsou jednorozměrné, chladné a tak trochu nudné. Ani jedna nemá s Conleym sebemenší chemii, i když za to nemohou. Objevuje se i spousta falešného zpěvu, zejména u Blakeové, což je nešťastné vzhledem k tomu, že Lindová má být nejlepší zpěvačkou na světě. Je těžké nelitovat Linzi Hateley; její duety s Conleym jsou jemné a hloubavé, ale Conleyho skřehotání je – naprosto – potápí.

Pár skvělých menších rolí předvedli Nick Butcher a Edward Wade, oba jsou to všestranné talenty s velkou budoucností. Mezi vynikající členy ansámblu s neutuchající energií a výborným zpěvem patřili Courtney-Mae Briggs, Louis Stockil, Jennifer Robinson, Georgie Ashford a Silvia Dopazo. David Birch hraje Wiltona velmi jistě a v hromadných scénách je dalším vynikajícím zpěvákem a tanečníkem.

Celý ansámbl funguje skvěle, přestavuje kulisy, poskytuje patřičnou dramatickou i vokální oporu a tančí s vervou a nasazením, které je strhující. Cirkusová čísla, která nacvičili za pomoci Juliette Hardy-Donaldson, jsou působivá a plná zábavy. Akrobacie, salta, skoky, chůze na chůdách a všemožné piruety: je to cirkus plný ladných a precizních pohybů a triků. Jejich výkony v Black and White, Come Follow The Band a Join The Circus byla radost sledovat.

Scéna a kostýmy Scotta Paska, Paula Willse a Lone Schacksen jsou barevné a vkusné a dokonale navozují atmosféru manéže a světa plného velkolepých triků. Scéna není vždy ideálně nasvícená a objevuje se zde neustálý tlumený efekt, který působí zvláštně, ale ladí s muzikálností doprovodu.

Tohle není Barnum ve své nejlepší formě. Je těžké odhadnout, o co režisérovi Jeanu-Pierru Van Der Spuyovi šlo. Na vřelou a okouzlující produkci z Chichesteru to nemá ani zdaleka. Publikum, s nímž jsem představení viděl, vypadalo spokojeně, ale to bude spíše zásluha (značných) vnitřních kvalit příběhu a hudby a neutuchajícího elánu ansámblu, nikoli hlavních výkonů. Nebo prostě neměli s čím srovnávat.

Tento Barnum je show Palečka. A jak často se vám poštěstí něco takového říct?