RECENZE: Beowulf, Etcetera Theatre ✭✭✭

Beowulf

Etcetera Theatre, Camden

13. února 2015

3 hvězdičky

Na sledování nových děl je nejlepší to, že nikdy nevíte, co vás vlastně čeká. Slavní, uznávaní autoři, herci či režiséři se mohou podepsat pod propadáky. Naproti tomu neznámí tvůrci dokážou v divadle vykouzlit čirou alchymii. A věci mohou být úplně jiné, než jak na první pohled vypadají nebo jak se o nich píše.

Beowulf byl prvním literárním dílem, o kterém jsem musela na univerzitě psát esej. Obrovská, rozsáhlá epická báseň plná archaických obratů, která je podle mých tehdejších učitelů nejsilnějším příkladem tradičního ústního vypravěčství, jež se předávalo z generace na generaci, až bylo nakonec zapsáno. Taková poezie ve stylu „verbatim“. Náročná četba, ale místy naprosto strhující.

Soubor Autojeu Theatre nyní uvádí Beowulfa v divadle Etcetera v Camdenu. Možná nese stejný název jako slavná báseň, ale právě u jména veškerá podobnost začíná i končí.

Jde o autorské představení, které pravděpodobně vytvořili jeho dva protagonisté: Sam Gibbs a Pete Buffery. Tento Beowulf, zčásti improvizace, zčásti vypilované komediální číslo, zčásti pantomima, muzikál i fyzické divadlo a zčásti úplný nesmysl, je nápaditou komediální hříčkou, která se pohybuje v blízkosti odkazu staré dobré vaudevillové tradice. Vzpírá se jakémukoli zaškatulkování, a to v tom nejlepším slova smyslu.

Srdcem inscenace je nepravděpodobné, ale skutečně pozoruhodné komické duo. Gibbs je vousatý, chlapácký divadelní „diva“, který divákům vypráví svou verzi Beowulfa. Se vtipem a neuctivostí hraje všechny postavy a neustále bourá čtvrtou stěnu, kdykoli cítí šanci na vtip nebo potřebu vybrat si z publika oběť pro svou pozornost. Z jeho pohledu je on tím jediným důležitým; jakýsi blonďatý hudebník tam je jen jako živý stroj na zvukové efekty.

Blonďák (Buffery) to ale vidí jinak. Z jeho pohledu jde o plnohodnotné duo, kde jsou pro úspěch představení klíčoví oba aktéři. Je pobouřen tím, jak si Gibbs uzurpuje záři reflektorů a jak přezíravě se k němu chová. A tak osnuje pomstu, odhodlán vydobýt si při děkovačce své zasloužené místo.

S tímto nastavením nám dvojice předvádí rozverný příběh o trochu přihlouplém Beowulfovi, který prožívá absurdní dobrodružství a bojuje s ne dvakrát děsivými draky. Událostí staré básně se sice drží velmi volně, ale o samotný příběh tu ani tak nejde – hlavní je způsob, jakým je vyprávěn.

Jak Gibbs, tak Buffery jsou vynikající, byť typově zcela odlišní klauni. Oba vládnou onou vzácnou dovedností: schopností získat si publikum pouhým pohledem, lišáckým úšklebkem nebo dokonale načasovaným povytažením obočí. Nejlepší momenty nastávají, když to mezi nimi jiskří a diváci se smějí jejich souhře, skvělému timingu a té jejich milé (hrané) vzájemné opovržlivosti.

Gibbs má k dispozici spoustu materiálu, protože většina váhy představení leží na jeho bedrech. Je neuvěřitelně vynalézavý v tom, jak vytváří různé postavy, přičemž s lehkostí mění hlasy i postoj podle toho, co se zrovna v ději děje. Body navíc získává za svou bizarní pantomimu, zejména za scénu plavání umocněnou diskokoulí. (A další body navíc, pokud jeho kousky skutečně vycházely z podvodního hrdinství Shelley Winters ve filmu Dobrodružství Poseidonu, jak se zdálo.)

Buffery v komediální složce rozhodně nezaostává. Jeho kamenná tvář by snesla srovnání s Jackem Bennym a v tomto duu skvěle naplňuje roli přihrávače. Je to dobrý zpěvák a jeho skladby (předpokládám, že autorské) jsou zajímavé a líbivé. Navíc bravurně ovládá celou řadu nástrojů a s naprostou jistotou a přesným načasováním doprovází Gibbsovo řádění velmi vtipnými zvukovými efekty.

Představení je možná o něco delší, než by muselo být (i přes stopáž cca 60 minut), a Buffery má v příliš mnoha pasážích takzvaně „hluchá místa“. Přesto je to nepopiratelně invenční kousek plný smíchu. Mezi vrcholy patří Bufferyho hlasové imitování mečů, kterými se Gibbsov hrdina ohání, sekvence, kdy se kontrola nad rytmem pochodu Beowulfových vojsk přelévá od Gibbse k Bufferymu, a naprosto úžasná scéna, v níž Gibbs hraje dva milence držící se za ruce.

Soubor Autojeu na svých stránkách uvádí: „Jako tvůrčí skupina vnímáme hranice kreativity a hry, které jsou kladeny dětem. Naší prací proto chceme děti povzbudit v hraní a dospělým pomoci znovu objevit jejich mládí a připomenout jim, jaké to je si skutečně 'hrát'. Hra není jen neškodné blbnutí, je to nastavení mysli – mentalita, která může (a měla by) být přenesena i do pracovního procesu a každodenního života. Doufáme, že skrze naši tvorbu přineseme hravost i našemu publiku. Hra není jen neškodná zábava, je to hledání radosti v čemkoli. Hru lze najít na těch nejméně pravděpodobných místech. Třeba když lžete šéfovi, proč jdete pozdě do práce, když vám ujede poslední autobus domů, nebo i když jste právě pohřbili milovaného mazlíčka. Hravost se dá najít všude a právě o to se snažíme.“

A drží slovo – našli zábavu i tam, kde by ji málokdo čekal: v Beowulfovi.

Určitě stojí za vidění, pokud hledáte něco skutečně jiného.