RECENZE: Black Comedy, Minerva Theatre, Chichester ✭✭✭✭

Černá komedie v Chichesteru, divadlo Minerva Theatre. Robyn Addison, Paul Ready a Marcia Warren. Foto: Alastair Muir Černá komedie Minerva Theatre, Chichester. 26. července 2014 4 hvězdičky

Je to téměř přesně 49 let ode dne, kdy měla v Chichesteru premiéru výjimečná fraška Petera Shaffera Černá komedie, v níž tehdy zářili Derek Jacobi, Maggie Smith a Albert Finney. Nyní se na prknech divadla Minerva Theatre uvádí její nové nastudování v režii Jamieho Glovera a je to opravdová lahůdka.

Ústřední nápad hry je naprosto unikátní. Mladý muž a jeho přítelkyně úzkostlivě očekávají příjezd jejího otce a potenciálního kupce jeho uměleckých děl. Náhle však vypadnou pojistky a postavy se ocitají v černočerné tmě. Do bytu vrávorá postarší sousedka vyděšená tmou, vzápětí přichází autoritativní otec přítelkyně, kterého nepředvídatelnost situace rozuří. Aby toho nebylo málo, nečekaně se objeví soused, kterému hlavní hrdina bez dovolení vypůjčil nábytek, aby udělal dojem na kupce. Mezitím dorazí hrdinova další přítelkyně, která se snaží situaci zamaskovat tím, že se vydává za uklízečku. Pak přichází opravář z elektráren a nakonec samotný milionářský kupec.

Hra začíná v naprosté tmě pro diváky i herce. Ovšem ve chvíli, kdy v příběhu dojde k výpadku proudu, se jeviště plně rozsvítí. Funguje to tedy tak, že plně osvětlené jeviště představuje pro herce tmu; naprostá tma v hledišti naopak znamená, že postavy vidí; a pološero slouží pro momenty, kdy si postavy přisvěcují zápalkami nebo baterkami.

To dává nekonečný prostor pro precizně načasované a nebezpečné gagy, zatímco se mladý pár snaží udržet své lži a nenápadně vracet sousedův nábytek a doplňky. Lidé padají ze schodů, narážejí do nábytku i dveří, zaplétají se do telefonních šňůr, převracejí houpací křesla nebo padají do otevřených poklopů v podlaze. Režisér Glover spolu s choreografkou Kate Waters (Movement Director) připravili pro diváky skutečné hody fyzického humoru a grotesky.

A nutno říct, že velká část z toho je upřímně, až k popukání vtipná.

Glover se prozíravě rozhodl pro dobové zasazení do šedesátých let, takže inscenace působí jako klasická britská situační komedie té éry, což je naprosto ideální volba.

Obsazení je prvotřídní.

Paul Ready je v roli nešťastného mladíka se dvěma dívkami na krku a chybějícím nábytkem naprosto skvělý. Jeho fyzické herectví je vynikající – se schodů padá s neuvěřitelnou grácií. Má v sobě onen nervózní, trochu přihlouplý a rošťácký styl, kterým kdysi proslul Richard O'Sullivan. Se svými rozcuchanými vlasy a kupícími se lžemi je přirozeným středobodem celé komedie.

Robyn Addison mu výborně sekunduje jako jeho prostoduchá, štěbetavá slečinka a v roli blonďaté naivky je k sežrání. Jonathan Coy v roli jejího otce, armádního důstojníka, sází jednu sžíravou a výbušnou repliku za druhou – jeho scéna s houpacím křeslem je k nezaplacení. To, jak mu hněvem nabíhají žíly a rudnou tváře, je famózní.

Rosalee Craig předvádí skvělý výkon v roli „té druhé“ ženy a je obzvlášť vtipná, když předstírá uklízečku. Má cit pro komediální nadsázku, která této hře náramně sluší.

Shaun Evans ve svém precizně vyváženém výkonu v roli upjatého a puntičkářského souseda našel své vnitřní „já“ ve stylu Johna Inmana – je to dokonalá kombinace kempové estetikty a vyhraněného stereotypu. Díky dobovému zasazení a především vřelosti a stylu, který Evans postavě dodává, to ale nepůsobí nijak urážlivě. Celé divadlo naprosto odboural jednou ležérní replikou („Jste si jistý, že je na to vhodná doba?“), ve chvíli, kdy si Ready ve tmě šeptá s Craig o ložnici a Evans se domnívá, že mluví na něj. Smíchy se skoro nedalo dýchat.

Vynikající práci odvádějí i Mike Grady jako trpělivý zaměstnanec rozvodných závodů a Samuel Dutton jako excentrický a nahluchlý milionář. Duttonův pád do otevřeného poklopu vypadá tak přirozeně, až se tají dech.

Hvězdou večera je však mimořádná Marcia Warren v roli vyděšené staré panny odvedle. Je naprosto brilantní, každou repliku trefuje s chirurgickou přesností a dokáže vytěžit maximum humoru i z mála. Moment, kdy zjistí, že místo limonády pije gin, je neskutečně vtipný – a překoná ho snad jen chvíle, kdy jí dojde, že si ve tmě může úplně nepozorovaně dolévat další a další dávky. To je ukázka precizního komediálního herectví.

Scéna Andrewa D. Edwardse využívá dvě úrovně a vysunuté jeviště, což skvěle nahrává všem fórům. Vše je na scéně rozmístěno tak promyšleně, že to vypadá náhodně, takže když dojde na lámání chleba, nepůsobí gagy nijak nuceně. Retro kostýmy jsou pak třešničkou na dortu, která dodává celému představení nezaměnitelný šarm.

Je to skvělá zábava a důkaz toho, jaké kouzlo dokáže divadlo vykouzlit, když je jeho jediným cílem diváka prostě a dobře pobavit.

4 hvězdičky