RECENZE: Catch Me, divadlo Above The Arts ✭✭✭

Catch Me (Chyť mě)

Nad divadlem The Arts Theatre

23. listopadu 2016

3 hvězdičky

Rezervujte si vstupenky na Catch Me

Objevit nový, nesmírně nadějný autorský tým hudebního divadla, který tvoří Arnoud Breitbarth a Christian Czornyj, je skutečně vzrušující. Jejich debutové dílo „Catch Me“ bylo právě uvedeno v komorní produkci v horním sále nad divadlem The Arts Theatre ve West Endu. Breitbarth a Czornyj spolupracují na všech aspektech psaní – dělí se o libreto, hudbu i texty písní. Jak sami říkají, jde o živou spolupráci, která nese pozoruhodně originální plody. Začátkem letošního léta jsem viděl workshop dalších Breitbarthových děl v rámci krátkodobého kurzu psaní muzikálů na Mountview Academy, jehož je absolventem. Je trochu smutné, že Mountview cítilo, že v tomto kurzu nemůže pokračovat, když už – v podobě tohoto skvělého díla – stihl vyprodukovat velmi kvalitní kus nového hudebního divadla. Nicméně finanční tlaky, kterým tyto kurzy čelí, jsou drtivé: to je samozřejmě otázka k zamyšlení pro grantové komise.

Stručně řečeno – před námi je otevřená scéna, jíž dominuje velká nová rakev (scénografie samotného Czornyje, který je pravděpodobně podepsán i pod svícením), ve scéně připomínající Ortonův „Lup“. Úvodní sbor s nádhernou hudbou, skvěle zazpívaný pětičlenným obsazením, okamžitě signalizuje obrovskou hudební sílu tohoto autorského tandemu. Poté se přesouváme do úvodní scény v předvečer pohřbu Deana. Jeho truchlící snoubenka Sarah (Kathryn Pemberton v nervózně rozervaném, leč sebejistém rozpoložení) vítá manželský pár přátel, Christine (panovačná a protřelá Jennifer Tilley) a Colina (nesnesitelný náboženský fanatik Neal Andrews), a také uchazeče o roli „nejlepšího přítele“: Harryho (atleticky maskuliní a oslnivě pohledný Connor Arnold) a Marca (napjatý, neurotický a pro okolí až obsesivní introvert Matthew Munden). Nalévá se víno a postavy se mezi sebou oťukávají, narážejí na odhalená bolavá místa a zranitelnost, zatímco alkohol uvolňuje zábrany i jazyky. Nechybí humor ani několik divadelních zvratů, zejména ten, který uzavírá první polovinu.

Po přestávce se ocitáme v den pohřbu. Divák má pocit, že postavy už prokoukl a přesně ví, co čekat. Právě v tu chvíli ale autoři vytáhnou svůj trumf a celou hru uvrhnou do skvostného zmatku s velkolepým zvratem (bouleversement), který nás nasměruje zcela jiným a nečekaným směrem. Kratší druhá polovina je hudebně nabitější než ta první, na jevišti se toho děje mnohem více, akce se přelévá do publika a děj divoce graduje k rozuzlení napětí vytvořeného mezi těmito nepříjemně nesourodými lidmi.

Hudba zůstává silná po celou dobu a ve druhé polovině ještě nabírá na intenzitě. Pokud jde o texty písní, Breitbarthův nizozemský původ se místy projevuje poněkud strojenými či neidiomatickými obraty, což může být i Czornyjův vliv. V dialozích jsou si však autoři mnohem jistější – ty plynou tak přirozeně, až to působí, jako by byly dílem někoho jiného (což není pravda). Vzhledem k tomu, že jde o premiérové uvedení, je možné, že dojde k úpravám v pořadí nebo struktuře některých čísel, ale k tomu právě workshopové produkce slouží. Výprava je zde minimální: pár židlí, několik sklenek na víno a hromada nerozlepené pošty. Kapelu tvoří trio klavír, violoncello a kytara, které od kláves řídí Rebecca Grant s aranžemi kytaristy Connora Gallaghera, za podpory Emmy Melvyn. Skvělá vokální aranžmá jsou dílem samotných autorů.

Posledním členem ansámblu, o kterém jsme ještě nemluvili, je onen „milovaný zesnulý“, Dean (Reuben Beau Davies v rázné a charismatické formě). Representuje zde jednoho ze 4 500 Britů do 45 let, kteří si každoročně vezmou život; sebevražda je v této věkové skupině příčinou úmrtí číslo jedna. Divadelní historie je plná slavných sebevrahů, nezřídka mužů, z nichž mnozí byli v blízkých vztazích. Shakespeare napsal mnoho takových rolí a nespočet skvělých autorů ho následovalo. Ve většině případů mají ti, kteří se rozhodnou pro sebedestrukci, ke svému činu jasné pohnutky; navíc je povaha jejich citových vazeb obvykle vykreslena jako neoddělitelná součást jejich tragického osudu (vzpomeňme na Romea a Julii nebo Antonia a Kleopatru). Tady je to ale jinak. Je docela náročné zasadit tak vitální a živou postavu – připomínající rebely Davida Mercera – mezi tu ayckbournovskou průměrnost, která se sešla u jeho rakve.

Z představení jsem odcházel pod velkým dojmem z technického zpracování – autoři z materiálu vytvořili důmyslný komorní muzikál. Přesto jsem tápal v tom, jaké konkrétní pohnutky k činu vedly. Možná je to oblast, které se autoři budou chtít věnovat při zpětném pohledu na uvádění v Above the Arts.

Catch Me se hraje do 3. prosince 2016.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA CATCH ME V DIVADLE ABOVE THE ARTS THEATRE