RECENZE: Cream, Canal Café Theatre ✭✭✭

Cream Canal Café Theatre

2. července 2017

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Hosté, kteří se mnou seděli u stolu na tomto kalorickém, raně večerním divadelním soustě, se prý nechali zlákat dvěma sliby v anotaci: že to bude „k popukání“ a že půjde o „hudební komedii“. Víc netřeba dodávat. Přesně věděli, co chtějí, a dostali to v plné parádě. Čtyři ostřílení showbyznysoví matadoři – Danielle Morris, Brendan Matthew, Katriona Perrett a Daniel Mack Shand – vystoupili na podium po boku skvělého hudebního nastudování Arona Clinghama, aby odehráli zhruba hodinu vtipu a vřelosti. Šlo o bilanční show plnou čísel ze zapomenutých, prokletých, zavrhovaných či vysmívaných muzikálů let minulých. A ten okouzlující mladý pár vedle mě byl s výsledkem naprosto spokojen.

Úvodní kousek – tak trochu výjimka z pravidla – pochází z rozhodně ne odepsaného muzikálu „Something Rotten“ (Něco prohnilého). Je to píseň „It’s A Musical“ a slyšet ji znovu je velká radost. Díky talentu Tima McArthura, který se postaral nejen o režii, ale i o choreografii, má toto číslo obrovské kouzlo a v podstatě udává tón celému večeru. Rychle se přesouváme k „I’m Ev’rybody’s Girl“ z Kanderova a Ebbova muzikálu „Steel Pier“, která je plná dokonalých trojitých rýmů a drzé amorálnosti. Další lahůdkou je „Blue Crystal“ ze stejně problematického titulu „The Rink“ a následně „It’s A Business“ z téhož autorského díla „Carmen“, které upadlo téměř v zapomnění.

Při návratu na naši stranu „velké louže“ objevujeme skrytý půvab partitury Toma Jonese (ano, TOHO Toma Jonese) k muzikálu „Matador“. Show je u nás pravděpodobně známější spíše díky svému plakátu než díky konkrétním uvedením, která by u nás někdo mohl vidět. Přitom „The Boy From Nowhere“ má nádherný text a vybroušenou melodii a je dosti neprávem opomíjená. Tedy, abychom byli spravedliví, Michael Ball ji nazpíval. Vidíte, znalci vědí, jak tyto poklady udržet v povědomí; a to platí pro velkou část repertoáru tohoto představení.

Komicky uhrančivá Píseň hobitů z „Pána prstenů“ je – upřímně řečeno – parodií sama o sobě, jelikož jde o bujarou oslavu naprostých nesmyslů. (A ty nesmysly nejsou oficiálním hobitím jazykem: je to spíše výsledek, který stvořili Matthew Warchus a Sean McKenna svou – nepochybně záměrně – otřesně neohrabanou slovní zásobou.) Srdce člověka zaplesá, když zjistí, že i velcí umělci jsou schopni velkých hříchů. A to nás – jak jistě rádi slyšíte – čeká ještě víc…

Mix „jukeboxových“ nebo katalogových muzikálů 80. a 90. let přináší kousky, které vás nenechají v klidu sedět. Zazní „9 to 5“ (show, která na jevišti funguje dokonale a s každým, kdo se mnou nesouhlasí, se půjdu klidně hned teď bít na parkoviště srolovanými programy), dále „Flashdance“, o němž se dá polemizovat, a vskutku hrozivý muzikál „Viva Forever“. To je však jen slabý odvar ve srovnání s hrůzami groteskního „Sherlocka Holmese“ z roku 1989: jde o dílo nejhrubšího a nejkýčovitějšího kalibru.

V konkurenci s tímto dílem stále budí rozporuplné emoce „March of the Falsettos“. „Four Jews in A Room, Bitching“ sice zní drsně, ale přesně takový byl záměr. A musím vám říct, přátelé, tahle show jen tak nezmizí. Vlastně se chystá k návratu. Každým dnem. Oprašte si Talmud a raději si i něco nastudujte o fuze a kontrapunktu, protože ta partitura je přinejmenším neuroticky „sofistikovaná“.

A pak zpět do Británie k okázalé havárii ve výtahu s názvem „Metropolis“. Byla? Je? Byla? Je? Právě ji oživuje podnikavé divadlo Ye Olde Rose and Crowne (mimochodem hudební ředitel není nikdo jiný než sám maestro Clingham, a to v říjnu 2017: rezervace již otevřeny!!). Pravdou je, že hlavním důvodem k averzi vůči tomuto titulu byl Brian Blessed v dominantní roli: viděl jsem to třikrát a dodnes vám nepovím, co tam měl vlastně hrát, ale vím, že byl skoro v každé scéně. Tedy aspoň jsem měl ten pocit. Vlastně si myslím, že byl jen „špatně obsazen“ – dělal sice, co mohl, ale show to nezachránilo. Přitom je to dílo nespravedlivě opomíjené. Má například jeden z nejlepších otvíráků druhého dějství, co jsem kdy viděl – zejména s tou velkolepou choreografií a kostýmy v divadle Piccadilly – ale to samo o sobě bohužel k vzkříšení mrtvého projektu nestačilo. Škoda. Píseň jako „It’s Only Love“, zařazená do této revue, rozhodně stojí za poslech.

Na druhou stranu scéna stavby lodi z muzikálu „Moby Dick“ (Bílá velryba) nikoliv. Je to slabé číslo ze show, která má mnohem lepší materiál. Pokud je však cílem tohoto pásma občas sypat sůl do ran zaniklých inscenací, pak nic nepálí víc než tohle. Je to příšerné.

To neplatí pro velký milostný motiv z „Les parapluies de Cherbourg“. Cože? Neumíte francouzsky? Zut alors! Show se jmenuje „Cherbourgské deštníky“. Je to delikátní cukrovinka upředená z přeslazených melodií Michela Legranda, kterou drží pohromadě jen galské sebevědomí. Uberte ten francouzský prvek a rozpadne se to v nevábný prach. Píseň „I will wait for you“ je zde vyhnaná do extrémních výšin, daleko za bod divácké trpělivosti, a je podána jako krutá, bezcitná fraška. Au. Micheli, mrzí mě, že ti tohle provádějí!

A co nám má připomenout „Out, out, out!“ z muzikálu „Batboy“? Je to svého druhu satira a těší se jakési kultovní proslulosti, což byl zřejmě hlavním cílem už od premiéry. Divák má pocit, jako by uvízl v béčkovém filmu, který nemá konce. Inu, konec to má – a to pořádně alžbětinsky/jakobínsky krvavý – a písně je třeba vnímat v tomto hrůzostrašném kontextu. Přiznávám svou podjatost: tuhle show mám náhodou rád. Vlastně moc rád. Opravdu hodně. Podobně je na tom „Glitterboots“ z neuvěřitelně katastrofálního, leč věčně oživovaného díla „Saucy Jack and the Space Vixens“. Jakmile toto číslo uslyšíte v podání lidí jako Jamie Birkett a spol., už ho z hlavy nedostanete. Je to infekční. A dokonce se tu dočkáme i původní choreografie (odvážný budiž ten, kdo by se pokusil tuto show inscenovat bez ní!). Co na tom nemilovat? Je to jako nepříliš dobré taneční číslo v „Top of the Pops“. Je to snad zločin?

A co takhle „Ples upírů“ (Dance of the Vampires)? Show, která se neodvážila ukázat ve světle West Endu, a přitom se hraje stále dokola v germánských a maďarských zemích, jako by ji nemohlo nic jiného nahradit. Slavné číslo Jima Steinmana „Total Eclipse of the Heart“ je v této show prý použito, ale kde? V seznamu ho nikde nenacházím. „Proč se to proboha snažíš zjistit?“ slyším vás se ptát… Nemám slov, jen musím vyzdvihnout nesmírně vtipné nastudování písně v tomto představení – a ne, ani mučením ze mě nedostanete další podrobnosti. Jděte se na to podívat sami. Je to vrchol večera, moment, kdy se skutečně dějí kouzla! (Bylo by fajn, kdyby takových momentů bylo v té hodince s těmito milými lidmi víc, ale je to, jaké to je.)

Jo, a je tu i tečka na závěr. Končíme krásným, „lishovsky“ laděným číslem z muzikálu Cy Colemana „See-Saw“ nazvaným „It’s Not Where You Start, It’s Where You Finish“. A nemůžu než souhlasit. Ano, celá tato show – poskládaná narychlo za necelý týden – by se mohla více blýskat s troškou větší přípravou a leskem, ale závěr je plný optimistického elánu a dobré nálady. A ještě není konec. Poslouchejte dál a sledujte jeviště! Nebudete litovat.

Každou neděli až do 23. července

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA CREAM V DIVADLE CANAL CAFE THEATRE