RECENZE: Gently Down The Stream, Park Theatre ✭✭✭✭

Paul T Davies hodnotí hru Martina Shermana Gently Down The Stream v režii Seana Mathiase, kterou uvádí londýnské Park Theatre.

Ben Allen a Jonathan Hyde v inscenaci Gently Down The Stream. Foto: Marc Brenner Gently Down The Stream.

Park Theatre

18. února 2019

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Beau žije poklidným životem v Londýně jako gay v seniorském věku, dokud ho náhodné seznámení na tehdy nové seznamce Gaydar nesvede dohromady s Rufusem. Rufus je mladší muž s fixací na starší partnery a vášní pro kulturu a hudbu první poloviny 20. století. Beau je barový klavírista, v jehož projevu se mísí Brooklyn s hlubokým jihem USA. Kdysi doprovázel Mabel Mercerovou – dnes sice pozapomenutou šansoniérku, pro Rufuse však naprostou ikonu. Navážou spolu vztah, který trvá roky, ale právě ve chvíli, kdy Beau otevře své srdce i život lásce, potkává Rufus Harryho. Nečekejte však žádnou tragickou romanci o ztracené lásce a samotě stárnoucího homosexuála. V Beauových vzpomínkách vytvořil dramatik Martin Sherman nádhernou sondu do queer historie, kterou v citlivé režii Seana Mathiase brilantně ztvárnil celý herecký soubor.

Harry Lawtey a Ben Allen v Gently Down The Stream. Foto: Marc Brenner

Jonathan Hyde je v roli Beaua naprosto úžasný. Nečekejte však žádnou uvadlou tragickou postavu z amerického Jihu; je důstojný, elegantní, ztělesňuje prožitou bolest, ale i lásku a nové naděje. I když je zvyklý, že pro gaye věci málokdy končí dobře, jeho monology odhalují celoživotní zkušenost s homofobií a útlakem, které nakonec vyúsťují v rovnoprávnost a vnitřní klid. Jeho první láska zahynula při žhářském útoku na gay klub v New Orleans – skutečné, dnes zapomenuté tragédii, kterou Sherman vrací do povědomí; druhý partner zemřel na AIDS. Není divu, že se Beau zdráhá znovu milovat, ale Hyde nás mistrně provází jeho zranitelností, hrdostí i vírou v lásku.

Jonathan Hyde jako Beau. Foto: Marc Brenner

Ben Allen je v roli Rufuse stejně vynikající. Je poklonou textu i hercům, jak přesvědčivě dokázali ztvárnit vztah plný upřímné náklonnosti. Beau dává mnohem mladšímu Rufusovi, který se potýká s bipolární poruchou a osud jim tak klade různé překážky, naprostou svobodu. Díky ní se Rufus seznamuje s Harrym, performerem. Tato postava sice mohla zůstat jen načrtnutá, ale Sherman ji napsal skvěle a Harry Lawtey se jí chopil s vervou – mistrně ji proměňuje ze sebestředného umělce v milujícího otce. Jako důkaz toho, jak velký kus cesty společnost ušla, dovede Beau Rufuse k oltáři při svatbě s Harrym a mezi těmito třemi postavami vyroste skutečná rodinná láska. V závěru hry drží „strýček“ Beau v náručí jejich dceru – symbol zázraku a síly „alternativních“, i když stále běžnějších rodin.

Jonathan Hyde a Ben Allen. Foto: Marc Brenner

Místy si Rufusovo vyptávání na umělce, se kterými Beau pracoval, žádá až příliš mnoho výkladu a vysvětlujících faktů, aby divák pochopil souvislosti mezi scénami, ale hra to bohatě vynahrazuje jinde. Lidový popěvek „Row, row, row your boat“ nabízí krásnou anekdotu z druhé světové války – z doby, kdy byli gayové a lesby úřady do jisté míry tolerováni, protože bylo potřeba každé ruky na strategických místech. (Po válce však následoval tvrdý odpor na obou stranách Atlantiku.) Když Beau na konci zpívá tuto píseň dítěti v náručí, je téměř nemožné nebýt hluboce dojat.

Nenechte se zmást slovem „gently“ (jemně) v názvu. Možná nemá tak epický rozmach a ambice jako The Inheritance nebo Angels in America (Andělé v Americe), ale Shermanovo úsporné drama přesto zasáhne přesně tam, kam má. Je to vznešené a krásné dílo, které stojí za to si vychutnat.

Hraje se do 16. března 2019

KOUPIT VSTUPENKY NA GENTLY DOWN THE STREAM