RECENZE: Grief Is The Thing With Feathers, Barbican Theatre ✭✭✭

Recenze: Paul T Davies hodnotí inscenaci O smutku je třeba létat s Cillianem Murphym v hlavní roli, kterou uvádí londýnské Barbican Theatre.

Cillian Murphy ve hře O smutku je třeba létat. Foto: Colm Hogan Grief is the Thing With Feathers (O smutku je třeba létat).

Barbican Theatre

28. března 2019

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Krátká, krásná a působivá novela Maxe Portera je knihou, která bolí jako modřina. Znalec díla Teda Hughese se po smrti své ženy musí postarat o dva syny. Do jejich domova se nastěhuje Vrána – postava rozporuplná, pečující i provokující, chůva i našeptávač v jednom, která neodejde, dokud nebude propuštěna a dokud nezačne proces uzdravení. Není divu, že Porterova kniha získala Mezinárodní cenu Dylana Thomase; je to nádherně poetická a silná meditace o zármutku, která pomohla i mně v mých těžkých chvílích. K inscenaci Endy Walshe jsem proto přistupoval s velkým očekáváním a s hlavní otázkou: jak se taková kniha dá převést a přeložit pro divadelní jeviště?

Grief Is The Thing With Feathers. Foto: Colm Hogan

Jeden ze způsobů je velmi doslovný – Porterův text je ryt, čmárán, psán a promítán přímo na scénu, což nám umožňuje obdivovat autorova slova i strukturu a provází nás klasickými fázemi truchlení. Fragmentární povaha díla však způsobuje značnou odtažitost a v některých pasážích se inscenace snaží být až příliš agresivně „přímočará“, což jí ubírá na přístupnosti. Nicméně Cillian Murphy podává v roli Otce i Vrány vynikající výkon. Jeho hlasová práce je dokonalá – pro Vránu volí až gentlemanský tón a Otcův zármutek ztvárňuje s velkým citem. Nápor bolesti je prezentován skrze megafon za doprovodu hlasité, rockové hudby, přičemž metafora pohlcení smutkem je vystavěna velmi efektivně. Přesto mě tyto scény od ústředního příběhu spíše odrazovaly – i kvůli nesnesitelnému množství stroboskopických světel. Tady vítězí kniha, kterou si listujete vlastním tempem, nad divadelní verzí. Přestože je každá scéna plná nápaditosti (Otcův vzhled jako z Posledního z Jediů na začátku, pytlíky s hranolky padající z nebe, aby nakrmily syny), působí jednotlivé obrazy vůči sobě příliš odděleně. Murphyho fyzický projev je fenomenální; je skutečně jako vrána, dává na odiv své drápy i peří a po celých 90 minut od něj nelze odtrhnout oči.

Cillian Murphy ve hře O smutku je třeba létat. Foto: Colm Hogan

Trochu se nám vytrácí příběh chlapců, které o novinářské premiéře ztvárnili David Evans a Leo Hart. Oba podali krásné výkony s milými inscenačními detaily – například když se ke konci objeví v „dospělém“ oblečení, aby vyprávěli o svém zotavení. Inscenace začíná skutečně rezonovat právě ve fázích uzdravování, kdy vidíme Matku na domácích videích, kdy Otec konečně dokáže o smrti mluvit a kdy jsou projekce a zvukový design prodchnuty něhou.

Možná proto, že čtení románu a jeho interpretace je tak soukromý zážitek, a zármutek je v podstatě něco, s čím se vyrovnáváme v soukromí, zůstane kniha pro každého, kdo chce tento příběh prožít, vždy tím hlavním cílem. Celkově je tato adaptace sice nevyrovnaná, ale ambiciózní, a na její odvážné interpretaci je mnoho věcí k obdivu.

Hraje se do 13. dubna 2019

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA GRIEF IS THE THING WITH FEATHERS